Přesně uprostřed

Od baru se zvedá mrak líného kouře. Pivo se spadlou pěnou začíná pomalu chutnat po špinavých trubkách. Zase začíná tenhle rozhovor. Už ale vím, že já jsem přesně uprostřed – a on bude buď o dost lepší, nebo prohrál i sám před sebou.

“Čím se živíš?” Starší třicátník v košili z Tesca. Snad to není pojišťovák.

“Poslední dobou hlavně čokopiškoty a pivem,” odpovídám.

“Tak to je dost dobrý,” zasměje se. “Já myslel jako práci.”

“Jo tak,” předstírám údiv, “to nemám, já jsem spíš taková postavička z Priglu.”

“Co je to Prigl?”

“Ehm… takovej blog… to neřeš.”

“Takže jsi na pracáku?”

“Ježíš,” rouhám se, “to ne! Tam jsem byl jednou na otočku a mám z toho do dneška zlý sny.”

“Tak co teda děláš?” Zvědavě vytřeštil očí. Možná si myslí, že jsem něco jako tajnej agent, říkal jsem si. Nebo zakladatel toho startupu na týdenní předplatné různobarevných ponožek.

“Chlastám.” Třeba se unaví.

“Neser mě, někde bereš na ten chlast peníze. Na to se tě celou dobu ptám.” Asi ho opravdu trochu seru. Není to žádná vzácnost. Vypadám tak. Mluvím tak. Jsem trochu takovej.

“No ale já teď mám peníze. Tak nepracuju. Vidíš – chlastám.” Přemýšlím, že objednám nějaké dražší panáky, abych ho ještě trošičku ze sportu podráždil. Větrající pivko mi stejně přestávalo chutnat a jak už to s pivem prostě je, hned co si dáš další, tak stejně začne znova docházet.

“Takže jsi nezaměstnanej? Hledáš práci?”

“Nezaměstnanej? Jo, to jsou takoví ti organizovaní, to já nejsem. Táta taky nechodil do pionýra.” Už jsem docela dobře věděl, na čem jsme. Rejpavou jsem měl navíc celej den.

“No ale nějaká podpora ti určitě chodí, co? Nebo tě někdo živí. To jsem si mohl myslet.” Zaostřil na mě, asi jestli náhodou nejsem černej. Bohužel ne.

“Co by mi chodilo? Nic nikomu nedávám, tak nic nechci. Ty by ses kvůli těm pár korunám ponižoval?” Bylo to jako hrát Maria na novém počítači. Zbytečně rychlé, ale pořád ta samá hra. Tak jsem na něj trochu tlačil. Nevypadal jako týpek, co by mi dal hnedka dělo.

“Dobře, fajn, takže teď nějaký prachy máš, ale až ti dojdou, co budeš dělat?” Postavil se a opřel se o bar. Tolik energie jsem od něj v tuhle hodinu úplně nečekal.

“Vydělám si další,” rozhodil jsem rukama.

“A co když budeš chtít něco navíc, třeba… třeba abys jel na dovolenou?”

“Dovolenou? Kdo by mi ji měl dovolovat?”

“No prostě někam pryč,” povzdechl si. Neměl to se mnou jednoduchý. Pořád jsem měl všechny tři životy.

“Myslíš, že mě takovej život sere, abych od něj musel jezdit odpočívat?” Drze jsem na něj roztáhl úsměv.

Zhluboka se nadechl. Měl upito a myšlenka na násilí mu za očima už určitě proběhla. Usrkl ze sklenice. Jeho pivo už muselo chutnat fakt pekelně. Po zatuchlé frustraci. Poručil jsem si další. On se ušklíbl jako před mrtvicí a vyhrkl:

“Tak dobře, chápu to. Makáš, ale jen když se ti chce. To můžeš dělat teď. Ale co třeba důchod?”

“Ty věříš na důchody? A máte nějaký kostely?” Na tenhle level jsem se vážně těšil.

Zarazil se. Původně si chtěl nejspíš jen sám pro sebe potvrdit, že dělá věci správně, protože i ten vlasatej exot na baru přece musí žít v jádru stejně jako on. Jako všichni. Nebo ne? Stáhl jsem ho už dost hluboko. Ani trochu se mu tam nelíbilo.

Nejspíš čekal něco jako že jsem třeba ajťák, nebo korporátní kreativec, on mi odpoví, že na to přesně vypadám, dáme si panáky a život pojede dál. Jenže já byl vždycky spíš něco jako takový škodolibý hovno, co se drží přilepený na botě lidský společnosti.

“Počkej, ty sice teď takhle žiješ ze dne na den, ale vůbec nemyslíš na budoucnost, jsi přece dospělej člověk, koupit si barák a alespoň bys měl třeba mít nějaké spoření, nebo něco takovýho…” V duchu jsem se zasmál. Něco málo z pojišťováka v něm přece bude.

“Když mám zrovna přebytek, tak si kupuju starý knížky a zlato. Co ty? Taky myslíš na budoucnost? A máš ten barák?”

Otevřel pusu.

Chtěl něco říct.

Ale mlčel. Bohužel, princezna byla v jiném hradě.

Mlčel dlouho, pak zaplatil drobnými a odešel. Získal víc, než svou odpověď. Dostal oprávněný strach, že on je právě ten, kdo o svoje místečko na téhle obrovské planetě měl bojovat, ale nechal se ukolébat úspěchy postav v posledních řadách seriálů.

Já sám jsem se poflakoval někde mezi rychle se vzdalujícími okraji rozšklebené trhliny oddělující od sebe oba dva světy naší doby. Sice sám a hodně hluboko v oné propasti, ale přesně uprostřed.

Věděl jsem, že každý z těch, co se na mě dívají dolů z jejích okrajů, bude vždycky buď o dost lepší, nebo prohrál i sám před sebou.

 

 

Foto: Oscar Ruiz, Mexico City. Zapůjčeno z www.amusingplanet.com

Floutek

Floutek

Plzeňský Floutek - básně, povídky, reportáže a všemožné další texty plzeňské alkoholové pseudocelebrity.

, ,