ANOMIE I.: Rmuty pana Dobiáška

ANOMIE I – RMUTY PANA DOBIÁŠKA

Pan Vít Dobiášek byl zaměstnán už drahná léta jako předák v tiskárně a už ho to unavovalo, především co se proměnilo vedení a když nastoupily nové stroje. Tedy říká se tomu nové stroje, ale pan Dobiášek si o tom myslí svoje.

“Hele, jak jsou pitomí.” říkal onehdy pan Klouček, páně Dobiáškův kolega, když stáli spolu na cigáru za fabrikou a pozorovali malátné postavy, jak se motají v kruhu po vykládací rampě. “Stačí, abys jim proměnil ty jejich orientační body a oni jsou úplně zmatený.”

“Ty do toho umíš sáhnout?” zeptal se Dobiášek.

“To víš, že jo. Neni to žádná věda. Chytneš to normálně přes chyfon. Hele.”

A Klouček, od pohledu takový dobrosrdečný halama chlap, vytáhl své stříbrné dělo s obřím displayem, udělal dva pohyby a před jejich očima se najednou objevila virtuál trojrozměrná mapa celého podniku. A v ní malé svítící body, které označovaly elektronické navigační “checkpointy” pro “nové stroje”, jež byly na první pohled k nerozeznání od lidí.

Pan Klouček různě natáčel mapu a proměňoval checkpointy, jako by se nechumelilo. Zřetelně bylo vidět, jak někteří “noví strojové” mění směr své chůze.

“A nemůže z toho bejt ňákej malér?”zeptal se Dobiášek.

“Pochybuju, že to někdo sleduje.” usmál se Klouček. “Kdyžtak nahlásíme závadu. Co by se tak mohlo stát.”

“To víš, to já nevim. Však jak jsou tady dlouho? Dva měsíce? Nemyslim si, že bysme je doposavad plně pochopili.”

Pan Klouček okamžik mlčel, rozmýšleje si odpověď, ale ani na chvilku neshodil svoji masku bezstarostného chlapíka. Pak prohlásil:

“Hele, windowsy taky nikdy neumíš ovládat úplně celý a sloužeji ti dobře, ne? Tak co. To je to samý.”

Dobiášek si povzdechl.

“Je to to samý,” řekl, “ale stejně furt vypadají…”

“Jako by každou chvíli měli vobživnout.”

“No. Asi tak ňák.”

“To je pravda. Já ti rozumim. To ale vypadají figury ve voskovym muzeu taky dost živě.”

Dobiášek zakroutil hlavou. “To je nesrovnatelný.”

“Člověče, ty umíš teda jít ostře do problému. Jen co je pravda.” Klouček se odmlčel. “Ale víš co? Já jsem rád, že se dají takhle zmást. Že přes to všechno, jak vypadají a tak, jsou to pořád ještě stroje.”

“No, jen neřikej.” řekl Dobiášek. “Támhleten se na mě ňák divně kouká.”

“Nedělej si prdel. Počkej, já mu zadam, ať de čumět radši jinam.”

Pak típli svá cigára a odebrali se zpátky k tisku. Cestou potkali Bejčáka, skladnického mistra, jednoho z posledních živých zaměstanců v téhle fabrice.

“Tak co, Bejčáku? Jak ti dupou domini?” zeptal se Klouček.

“Co? Kdo?” rozkoukával se zmatený Bejčák.

“No, všichni ti roybattyové.”

“Ro… Jo todle! Vy myslíte ty robíky! To by mě skoro nenapadlo! Dobrá parafráze, pane Klouček. To se pozná vzdělanej člověk. No domini zatim nedominujou, tak je to dobrý. Ale já bych se stejně nedal.”

Už netrvalo dlouho a směně byl konec. Dobiášek se sebral a vypadnul z práce. Už se jenom stavit v kaufrevíru, nakoupit na večeři a hurá domů do klidu.

Když potom pan Dobiášek přijel domů z práce, byl docela mrzutý. Vstoupil do bytu a začal se hlučně zouvat. Věděl, že manželka je doma, a chtěl, aby ho slyšela. Chtěl jí dát najevo, že je rozčilený. Vstoupil do obývacího pokoje, kde jeho manželka, paní Nela Dobiášková, právě z pohovky sledovala TV.

“Ahoj.” řekl bez emocí pan Dobiášek.

“Ahoj.” odvětila podobně neutrálně paní Nela.

“Co dávají?” zeptal se Vít jenom tak pro pořádek.

“Nějakou blbost. Ale teď běží reklamy.”

Pan Dobiášek si uklidil aktovku a začal přesouvat věci na lince podle svého pořádku. Žena mu stále věnovala méně pozornosti než televizi. Vlastně v podstatě vůbec žádnou pozornost. Tak se pan Dobiášek nadechl a řekl temným hlasem:

“Nebyl jsem v kaufrevíru.”

“Proč?” zeptala se paní Nela, neodtrhnuvši oči od obrazovky.

“Zase to tam bylo zatarasený.”

“Tak jsi to měl objet, ne?”

“To nešlo. To bylo přímo u toho krámu. A navíc stejně bylo zavřeno.”

Teď na moment věnovala paní Nela více pozornosti manželovi než televizi.

“Copa zas?”

“Zase se tam rubali ňáký šlengři. Taková spousta policajtů, to sem dlouho neviděl.”

Paní Dobiášková nehnula ani brvou.

“No a jak to dopadlo?” řekla.

“Nevim, zůstávat jsem tam kvůli tomu nehodlal.”

“To by mě zrovna docela zajímalo.”

“Tak se podívej na zprávy. Třeba tam už něco bude.”

Pan Dobiášek si sedl ke stolu a kormoutil se. Celkem si zakládal na tom, že si on a jeho žena nenechávají přivážet nákupy dovážkovou službou, jako to dneska dělají všichni, ale že dovede sjet ještě nakoupit do starého dobrého supermarketu. Uměl vychytat takový vhodný čas, kdy byl v ulicích největší klid a nehrozilo žádné nebezpečí. Pročež právě takovéto situace, které narušovaly jeho stereotyp, činily mu starosti a vyvolávaly v něm chmurné myšlenky.

“Tak píšou, že to bylo vyřizování účtů mezi gangy.” řekla paní Nela.

“Jo, jako dycky. Tak aspoň, že se bijou pod dozorem.”

Teď mlčel pan Dobiášek. Zvedl se a přesedl si ke psacímu stolu. Sudal brýle a začal je pucovat.

“No a byls někde jinde?” zeptala se Nela.

“Nebyl. Všechno, co jsem chtěl nakoupit dneska na večeři, mají jen v revíru.”

“Copa jsme to dneska chtěli? Obloženej talířek?”

Vít přitakal.

“Tak to bys byl snad sehnal kdekoli, ne?”

“Nikde neseženu ten dobrej vinutej špek.”

Paní Dobiášková pomlčela. A mlčela celou dobu, co pan Dobiášek seděl za psacím stolem a čistil si brýle. Nakonec to byl on, kdo prolomil ticho, protkávané jen zvukovou kulisou televizních reklam o těch nejlepších věcech a nejlepších službách na světě. Povzdechl si a řekl:

“Hlavně ten náš mladej aby se do něčeho nezaplet.”

Paní Dobiášková stále mlčela. Snažila se brát to jenom jako obvyklé manželovo povzdechnutí. Ale Vít dodal:

“Blbej jen na to dost.”

“Je dospělej, ne?” řekla paní Dobiášková a už začínala být trochu nabroušená.

“To sice je, ale taky je blbej.”

Nela ztlumila televizi a podívala se na manžela.

“Poslyš, co bys po něm chtěl, v týhle posraný době?” řekla rozhodně. “Dělá, co může.”

“To sice jo, ale k průseru měl vždycky blízko.”

“Ty hele, nech si ty řeči. Ty jenom chceš, aby došlo na tvoje slova.”

“Na jaký?”

“No vždyť víš.”

“Ne, nevim.”

“Že to zase posere.”

“Teda to si o mně myslíš hezký věci, fakt. To mam tak zapotřebí. Tohleto.” urazil se pan Vít.

“Nemáme to ani jeden zapotřebí. Tak na to nemysli. Tomáš přijede zejtra, tak se ho můžeš zeptat, jak se má. Ostatně jsi to už hezkejch pár let neudělal.”

Pan Dobiášek zmlknul. Jal se prohlížet ledničku a pak tiše hlesl:

“Tak mi řekni, co mám udělat.”

“Udělej třeba tousty, mně je to jedno.”

“Ne, já jsem myslel… ale to je jedno.”

“Co?”

“Ne, nic. Řekla jsi mi, že nemám dělat nic. Tak já nebudu dělat nic.”

“Netrap se, Vítku. Musíme věřit.”

Vít si povzdechl. “Musíme věřit.”

,