ANOMIE II.: Čekání

Do dezolátní budovy bývalých kasáren pronikaly paprsky odpoledního slunce, v jejichž světle vypadala plující zrnka prachu jako vířící tie stíhačky Impéria. Vedle automechanické jámy seděli Doby s Bátorym a čekali, až přijedou ostatní na trénink.

Pro Dobyho to bylo velmi nové, protože dosud netrénoval jinde než v tělocvičně, v oficiálním boxerském klubu, kam si mnozí mladší i starší mužové chodili ulevit, spravit chuť nebo se prostě jen udržovat v kondici. Doby byl jako na trní, protože to vypadalo, že by se snad konečně mohlo začít něco dít. To bylo to, po čem toužil. Pořád jenom slýchal o ušlechtilých pouličních bitkách mezi gangy, ale sám si to ještě nevyzkoušel. Jen zpovzdálí to sledoval v televizi anebo o tom slýchal mezi řečí v boxerském klubu.

Doby, absolvent humanitních věd, v současnosti zaměstnaný v kanceláři, nebyl hloupý kluk. Vždycky se o něm říkávalo, že v každé situaci hned ví, která bije. Byl jenom nesmělý, což mu v dravé, loktařsky založené společnosti zavíralo de facto všechny dveře, o které by byl stál. Dobyho ubíjelo vědomí, že v současnosti je přední a nejlepší schopností umění sebeprezentace, přičemž na obsahu myšlenek prakticky nesejde. Svoji úzkost řešil docházením do onoho boxerského klubu. Tam potkal Bátoryho, jemuž ihned padl do oka, a Bátory ho pozval na tenhle neoficiální trénink. A potom snad konečně bude následovat nějaká skutečná akce.

Bylo ticho, jen občas se ozvalo škrtnutí zapalovače a vychutnávání cigarety. Nakonec se Doby rozhodl mlčení prolomit.

“Hele, Bátory. Že se tě tak ptam.” začal Doby s ostychem, protože si osamělé přítomnosti vedle pololegendárního bijce Bátoryho velice považoval. Měl pocit, že se stal najednou někým víc, než kým byl ještě před pár hodinami. “Řekni mi, proč se Ti vlastně řiká Bátory?”

Bátory, vyrýsovaný opálený vazoun, od prvního pohledu by se řeklo guma, na Dobyho otázku jen suše odpověděl: “Já se tak menuju.”

“No neke. Fakt?”

“Vopravdu.”

“Tak to je teda dobrý. A ty máš něco společnýho s tim šlechtickym rodem?”

“Vim akorát, že mí předkové pocházeli z Maďarska.”

“Ty jo, hustý. Moji zase z Německa.”

“Tak to vidíš.” řekl Bátory. Díval se na obzor, jako by dál nevěnoval Dobymu pozornost, ale ve skutečnosti čekal, co ze smrkáče ještě vypadne.

“A Bátory, můžu ti tak řikat, teda? Jako… jestli ti neva, že ti říkám příjmením.”

“Ne.”

“Jako ne, že nemam řikat, nebo ne, jako že neva?”

“Neva.”

“Tak dobrý. Hele, mě by zajímala jedna věc, Bátory. Co tys vlastně dělal, než TO začalo?”

“Než TO začalo? Tak záleží, co bereš jako začátek TOHO.” vyzrál Bátory na Dobyho.

“No, to nevim… to je těžký takhle určit. To se vlastně neví, ne. Čim to začalo.”

Bátory začal jmenovat: “Tak mohla to bejt třetí bitva u Moháče. Moh to bejt marseillskej incident. Mohla to bejt anexe Ukrajiny… I když to bys musel počítat taky s předchozím obsazením Běloruska. Ale koho zajímá Bělorusko. Co umřel Lukašenko, bylo to stejně v podstatě už Rusko.”

Doby byl už na začátku přesvědčený, že Bátory není guma, i když se to tak na první pohled může zdát. Ale přesto ho první takovéto setkání překvapilo. Prvně viděl Bátoryho souvisle mluvit, ne se bít v ringu. A Bátory mluvil souvisleji, než Doby původně očekával.

“Tak já to upřesnim.” řekl Doby. “Kulturní kontext nechme stranou. Čim to začalo pro tebe?”

Bátory nakrčil čelo a zvednul obočí.

“Řeknu ti to takhle.” začal Bátory. “Co zavřeli vysoký školy, tak dělám v podstatě jenom tohle.”

“Tys chodil na vejšku? No neke! Na jakou?”

“Co bys řek?”

“Ty?” Doby si prohlížel pečlivě Bátoryho, jeho žulové rysy, přestože ho od pohledu znal jako své boty. “Teda snad se neurazíš. Ale tebe tipuju na tělák na pajdě.”

Bátory se vší vážností řekl: “A nezmejlil ses, kámo. Ty máš čuch na lidi.”

Doby byl polichocen, že ho Bátory takhle ohodnotil. Pak se zamyslel nad informací, již mu Bátory předal.

“Takže pro tebe byl zlom, když zavřeli vejšky?”

“Pro mě jo, no. Znamenalo to několik dost velkejch změn. Tak předně sem bydlel na koleji, odkud sem se musel vodstěhovat. Však už tehdy se plánovalo, že se tam ubytujou jiný kousci, i když se vo tom ještě nemluvilo. Ale kolej, to bylo to nejmenší. Horší věc byla, že sme najednou nemohli do školy.”

Doby zpytavě pohlédl na Bátoryho, toho bijce bijců, o němž slyšel, že si jen tak na rozcvičku rozbíjí cihly o hlavu. Bátoryho se zasnil a jeho neustále kamenná a sukovitá tvář najednou změkla v úsměvu.

“No jo, to víš, vejška! To byly léta, jéje!” začal Bátory zeširoka. Doby si pomyslel, že na okamžik Bátory vypadal jako nějaký důchodce pamětník, co vypráví vnoučatům. Bátory pokračoval. “Ne, no bylo to v podstatě to jediný, co nás ňák drželo pohromadě. Chodit do tý školní tělocvičny a cvičit. Jak řikal Trenér, cvičit tělo i ducha. Von byl vůbec ten, co nás držel takhle pohromadě. Trenér. Jojo.”

“Kdo to byl, ten Trenér?”

“Jeden profesor od nás z pajdy. Ale strašně skvělej chlap. Člověče, tak padesát let, ale co ten zvládal, to bylo nevídaný! Fakt nevídaný! Proto měl taky náš respekt. Trenér. Hodně z nás tam bylo v podstatě jen kvůli němu. Byl skvělej učitel. Nebejt jeho, hodně z nás by s tou vejškou seklo.”

“To to tam bylo tak špatný?”

“Ale to ne, to vůbec. Naopak. Jenom to prostě nebylo pro nás. My nejsme na vysokoškolský studium, kamaráde. To já vim, nic mi neřikej. Jen se podívej, co je to za posranej svět, že v něm i guma jako já potřebovala vysokoškolskej titul, aby měla ňákej životní standard.”

“Ty hele, sorry Bátory, že ti budu voponovat, ale já si nemyslim, že by ty tituly byly o životnim standardu.”

“Ne? Tak o čem?”

“Přece… o rozšiřování vědomí.”

Bátory se začal smát.

“Ty seš idealista, kamaráde. Ty se mi líbíš čim dál víc. Ale jo, máš pravdu. To bylo to, co Trenér dělal. Rozšiřoval nám vědomí. No a to je právě to. Co zavřeli vysoký školy, tak Trenér odešel, aniž by někomu něco řek. Prostě zmizel.”

“A nevíš, co s nim je?”

“No dyť řikám, že nevim. Že zmizel.”

“A co ste dělali vy? Ta parta, co tam chodila cvičit.”

“Hele, rozutekli sme se každej po svym. Hodně jich skončilo v armádě. A v podstatě tvrdý jádro tý party sou lidi, který jsi potkával v klubu. Z těch je dneska každej v nějakym většim či menšim gangu.”

Doby se nepozorovatelně ošil, což ale Bátory zaregistroval.

“No a co ty?” vřele se usmál. “Smrkáči. Máš dost odvahy?”

Doby byl rád, že se konečně může vytasit před nějakou autoritou s tím, co si už dlouho připravoval:

“Mám pro strach uděláno.”

“Cože?”

“No jako že se nebojim.”

“Ale já sem ti rozuměl, jenom mě překvapilo, jaks to řek. Hele, kamaráde, věř, že je to sranda, ale neni to prdel. Vono tě to taky dost možná přestane bavit. Zezačátku budeš dostávat hodně šlupek, když nebudeš dost vobratnej.”

“Ale já si myslim, že sem vobratnej.”

“Tak to prokaž.”

Doby sebejistě vstal a přešel na prostrantsví, kde bylo víc místa. Vyšvihl pár základních kousků z parkouru, které uměl, aniž se přitom nějak výrazně zadýchal. Bátory se postavil, připravil z rukou odraziště pro salto a kývl hlavou. Doby se rozešel proti Bátorymu, postupně zrychloval a pak vyskočil pravou nohou na sepjaté Bátoryovy ruce. Myslel na to, že se musí zhoupnout v koleni a pořádně se odrazit, kdyby mu Bátory nepomohl v odrazu rukama. Bátory mu ale pomohl, a tak Doby vyšvihl takové zpětné salto, jako ještě nikdy předtím. Sám z toho byl překvapený už ve chvíli, kdy letěl vzduchem. O to překvapenější byl, když pevně dopadl na zem a ještě instinktivně odtlumil doskok zapérováním v kolenou.

“No!” usmál se Bátory. “To vůbec nebylo špatný, člověče!”

Doby byl náhle zadýchán. Najednou po tomhle svém úspěchu sotva popadal dech. Ani se neodvážil pohlédnout Bátorymu do tváře. Bátory ho plácnul po rameni a řekl:

“Ty se mi líbíš. Šikovnej fyzicky a chytrej přes hlavu, jako já. To si budem rozumět.”

Doby se pousmál a vypravil ze sebe:

“Chytrým je dneska každý hlupák. Jenom moudří jsou odvážní.”

Bátory chvilku jen čuměl a pak moudře pokýval.

“Ty fakt nebudeš blbej. A nebojíš se. Ty budeš dobrej.”

“No, doufám, že budu k něčemu.”

“Určitě jo. Jenom se dívej na mě a poslouchej mě. Uvidíš, co to vobnáší. Hele, už jedou.”

,