Anomie III.: Výcvik a vycvikovanost

Ticho kasáren začal prořezávat rykot. Bátory se zakabonil, protože neměl rád, když se dělal zbytečný hluk. Byv odchován fotbalovými chuligány moc dobře věděl, kdy dělat kravál, a kdy ne.

Starým vjezdem pro náklaďáky se dovnitř nahrnuly ryčící postavy, které nesly magič, z nějž se linula jakási nelibozvučná rytmická hudba. Už zdálky bylo vidět, co jsou zač.

Takoví si říkali punkeři nebo punkáči (zásadně dbali na to, že se to čte punk, ne pank). Od tradičních pankáčů se ale zřetelně lišili. Ano, byli také svého druhu nespoutaní. Ale nebyli špinaví a smradlaví. Dávali si na sobě záležet. Jejich garderoba odpovídala posledním výstřelkům novopankáčské módy. Denimové vesty, trika s naoko ostřihanými a otrhanými rukávy, přiléhavé latex kalhoty, různé výstřední opasky a kšandy, když chtěl někdo jo přestřelit, měl místo pásku nábojový pás. Extravagantní účesy, pochopitelně pečlivě barvené a upravované před zrcadlem. Komu už rostly vousy, ten měl zcela rovince střiženou bradku nebo bezvadné pejzy, vytvarované mnohdy do podoby bizarních obrazců. Potetované pazoury jak největší basmani. Ale krim znali přinejlepším jenom z vyprávění.

Doby sice taky nepoznal pravou tvář lochu, ale aspoň se netvářil, že jo.

A všude cvočky. To je se starými punkáči spojovalo. Doby to nikdy nechápal. Přišlo mu to dost nepraktické, a je-li něco nepraktické, může to způsobit rozkolísání vyrovnanosti, která je pro takové bitkaření, alespoň podle Dobyho, první a poslední důležitá věc. Kdo není vyrovnaný, ať radši neleze na ulici. Tihle kluci měli cvočky nejen na oblečení, ale i různě po ksichtech. Dobrej bože, tihle budou teda odborníci.

A co bylo možná nejhorší – ti neopunkáči neposlouchali punk. Poslouchali elektro.

Ze změti mladíčků vyplul muž, který byl od prvního pohledu zkušenější. Poznalo se to podle držení těla a taky z toho, že jeho oblečení nebylo tak přepíčené jako hadry těch cvoků, které přivedl. Bátory na něj hned kývl:

“Nazdar, Kopi. Kde ste takovou dobu?” řekl. “Kde sou ostatní?”

“Ty krávo, dřív do nešlo. Než se kluci slezli, to víš.” usmál se zmíněný Kopi, cele Kopito. Očividně to zatím bral jako legraci.

“Tak si máš ty kluci vohlídat, vole.” Bátory mluvil dost nahlas, aby ho slyšeli i mladíčkové, kteří Brownovým pohybem těkali po hale a rozhlíželi se jako Alenky v říši divů.

“Ale já vim.” řekl Kopito.

“A kde jsou ostatní?” sháněl se Bátory po známých tváří, protože z těch uhrovitých ksichtů neznal ani jednoho.

“Ostatní nepřijedou.”

“Jakto?”

“Že prej dneska bude takovej jakoby iniciační trénink.”

“To řikal kdo?”

“Tlaky řikal.”

“Ty vole, Tlaky. Ten do toho zrovna má co kecat. Takže nepřijde nikdo? Ani Marodér?”

“Marodér je marod, vole.”

“Marod, vole? Marodér? Ty krávo, no jo. Dyť už je to kurva starší pán.”

Marodérovi bylo šestatřicet, Bátorymu už na ně taky táhlo, i když to nebylo poznat, protože byl výrazně světlý typ, skoro albín.

Barvití mladíčkové se stále mihotali po hale, řetězy a cvočky jim jen chřestily. Bátory s Dobym si je prohlíželi.

“Takže co bude?” ptal se Bátory. Mam vám udělat trénink, jo?”

“Seš tu nejzkušenější a nejstarší.” řekl Kopi.

“No to je super, že mi to někdo dopředu řek!” rozčiloval se Bátory. “Co kdybys to udělal ty?”

“Já? Ty jo, Bátory, my sem deme takovou štreku, abys nás trénoval ty, rozumíš. A ty bys to takhle to?”

“Co?”

“No vodbyl.”

“Vodbyl, vole! Já tě vodbiju, že tě máma nepozná, ty kopyto.”

“Prosím jen Kopito! Nejsem žádný kopyto.”

Bátory se posměšně ušklíbl. “Jo, ty a Chroust.”

“Cože?”

Bátory a Doby se zasmáli.

“Co je? Děláte si ze mě prdel?”

“Ale nic.”

Kopito se vyprsil. “Hele, Bátory, že seš legenda, neznamená, že mě budeš šikanovat, vole!”

Bátory a Doby se dál usmívali. Kopi to pochopil. Bylo mu jasné, že je malý šéf, ač by rád někdy byl větším. Hlavně ho ale štvalo, že ho Bátory ponižuje nejen před jeho jednotkou, ale taky před tím neznámým týpkem, kterému by pro ten intelektuální ksicht nejradši vrazil jednu do zubů.

Bátory tlesknul tlapama “Tak začnem něco dělat, ne? Ukaž, co ty tvý manekýny umějí.”

“Tak hoši! Hoši!!! Nástup!” zavolal Kopi.

Mladíčkové se seřadili vedle sebe. Když je Doby viděl, musel se pro sebe smát.

Vypadali jako bárbíny seřazené v regále v hračkářství. Tak Dobymu přišli. Jeho mínění o jejich bojových schopnostech se od toho odvíjelo. Asi mu to bylo vidět na očích, protože jeden bystřejší punkáč se na něj krátce a dopáleně podíval.

“No dobrý.” řekl Bátory. “Seřadit se uměj. To starý punkáči neuměli. Ale co uměj dál?”

Kopito lusknul prsty a kývnul na jednoho z punkáčů, toho s růžovým čírem spleteným do copu. Ten ještě tak připadal Dobymu jako celkem prakticky ustrojený pro boj, i když si myslel, že by ho dostal dvěma, třemi dobře mířenými na zem. Růžovák vystoupil z řady a podíval se na své soukmenovce. Zadupal těžkýma botama, a na to ostatní punkáči začali příst a vrnět. Růžovák vykřikoval nesrozumitelná hesla. Ostatní začali dělat různé podivné pohyby, rukama, nohama, plácali se do loktů a do kolen. Vzdáleně se to podobalo válečným tancům All blacks. Jeden do toho začal pusou prdět, jiný vykřikovat, další podupávali.

Bátory vypadal dost pobaveně. Doby to sledoval bez hnutí brvou, Kopi se blaženě usmíval.

Když skončili, Bátory jim krátce zatleskal a řekl:

“Dobrý. Dost dobrý.” Mladíčkové se začali usmívat. Bátory pokračoval:

“Je mi z vás na blití. Myslíte, že se z vás někdo posere, když mu ukážete tohle? Vy si musíte umět zatancovat s nepřítelem. Dvě řady proti sobě.”

Punkáči se na sebe trochu nejistě podívali, protože byli zvyklí přijímat pokyny od Kopiho. Když se už moc dlouho trtali, Kopi na ně vykřikl:

“Tak co je? Dvě řady! Honem! Raz, dva! A poslouchejte, co vám Bátory řiká. Je to Bátory, vy kokoti!”

“Sou zaražený jak prdy.” poznamenal Bátory, zatímco se kokůtkové řadili, najedou pokorně a ukázněně, do dvou proti sobě stojících řad. Ta tam byla jejich exponovaná výstřednost. Teď byli jako beránci.

“Pudete proti sobě.” říkal Bátory a díval se, jestli ho všichni dobře chápou. Vypadalo to, že jo. Bátory pokračoval: “A nemyslete na to, že proti vám stojí kámoš. Teď je to nepřítel… kterýho proboha nechcete zamordovat, ale dostat ho na zem!!!” zvedl hlas, když viděl, jak si jeden punkáč vyndává řetěz z kalhot a jiný už drží v ruce obnaženou kudlu.

Bátory šťouchnul do Dobyho a ukázal na jednu řadu punkáčů. “Ty pudeš s těmahle.” Doby se postavil k určené řadě. Kopi stál v řadě druhé. A řady tak stály proti sobě.

“Tak na co čekáte?” štěknul Bátory. “Na mý daňový přiznání? Dělejte něco!”

Mladíčkové byli chvilku v rozpacích, protože nikdo nechtěl přebrat iniciativu. Ani jedna ze stran, přičemž ani v jedné ze stran se nenašel někdo, kdo by dával něco jako povely. Kdo by udával rytmus.

“Ty vole, vás vytáhli ze který prdele?! Tak co je? Čekáte na bubeníčka?” trylkoval Bátory.

Doby se dopálil a začal konat.

“Tak dem.” řekl a podíval se letmo na Kopita, který byl a druhém konci protější řady. Doby začal dělat pomalé kroky vstříc protivníkům. Přiměl tím některé punkáče na své straně, aby šli za jeho příkladem, až se postupně přidali všichni a řada bijců se pomalu sunula ke svým protivníkům.

“Do nich! Do nich! Bijte je!” vykřiknul Kopy.

A to se jeho řada s rozpaky taky rozešla proti té druhé, až bandy stanuly přímo proti sobě. Jak Doby předjímal, nikdo se k ničemu neměl. Punkáči se na sebe jenom zle šklebili a hrozili si pěstmi zakutými v rukavicích a náramcích. Prsteny neměl nikdo. Dobré, tak alespoň tohle pravidlo už si vštípili, řekl si Doby, který nečekaje na nic podmetl náhlým svižným kopem nohy nejbližšímu troubovi, který zrovna čuměl, kde co lítá, s výhrůžně vytrčenou radlicí, ale bez stabilního bojového postoje. Spadl na zem a čuměl jako puk. Bátory, všechno to bedlivě sleduje, houknul:

“Co čumíš?! Braň se!!!”

Punkáč ihned vstal. On a jeho vedlestojící spolubojovníci se teď zaměřili na Dobyho, zatímco ostatní to po očku sledovali. Jeden z Dobyho bijců po jeho vzoru využil nenadálosti a pustil se zhurta do nepozorného protivníka. A v tu chvíli to začalo. Punkáči konečně byli rozhicovaní a opřeli se do toho. Začaly létat pěsti, začaly se ozývat rány, cinkot cvočků a ublížené hlesy strefených. Řady se ještě krátce jakž takž držely, ale brzy se rozpadly a nastal boj muže proti muži. Bátory to sledoval mlčky a nezaváhal, když mohl neotřelou poznámkou dát najevo svou povýšenou přezíravost nad těmi ubožáky.

Doby byl jeden z mála, kteří se nenechali ničím rozhodit. Po hodinách a dnech strávených v boxklubu najednou prostě věděl, co dělat. Dokonalá souhra. Každý svůj krok si racionálně odůvodnil a do každé rány (a že jich nebylo málo) dal tolik citu, kolik se tam jen vešlo. Řídil se jen pár základními pravidly, která nezahrnovala neútočení na někoho, kdo nedává pozor, a každý, kdo nedával pozor, obdržel za odměnu jeho nesmířlivou pěst, každý takový byl prostě jen šitař, nebožáček, co nemá lézt do bitky, když na to nemá. V jednu chvíli byl Doby na dosah Kopiho, ale nepustil se do něj. Nechtěl riskovat, protože věděl, že Kopiho, na rozdíl od těch ostatních zelenáčů, nemá přečteného.

Jen tak tak vykryl nenadálou letící pěst růžového punkáče, jehož obratně chvatem navigoval po směru jeho úderu a s jemností ho poslal k zemi, po které se punkáč solidně sedřel, hlesnuv “Au…”

Bátory tlesknul prackama o sebe. “Konec! Dejte si voddech. Za chvíli pokračování. Doby, Kopi, poďte sem.”

Doby, Kopi a Bátory seděli na střeše budovy, kam vyšplhali. Bátory spustil, shovívavě, ale důrazně vysvětluje oběma klukům, jaké udělali chyby. Však od nich dvou se nejvíce očekávalo, že to povedou, i když ti punkáči si toho nejspíš nebyli moc vědomi. Z těchhle pitomů každej jeden myslel na to, že to ošéfuje sám, ale když na to dojde, všechna vůle se vcukuletu rozplizne a odteče.

Zatímco Bátory vykládal, Doby si povšiml, že v dálce se po cestě něco blíží. Vytáhl dalekohled a podíval se.

“Hele, někdo sem jede.”

“Kdo to je?”

Doby zaostřil na vzdálenou postavu, ploužící se po silnici směrem ke kasárnám.

“Kdo to je?”

“Je to starej Naex.”

“Naex?”

“Naex. Však znáš Naexe, ne?”

Doby podal Bátorymu dalekohled. A skutečně. Po silnici se ke kasárnám blížil starý Naex Špiritus Santus. Jel na té své tříkolce – trochu kolo, trochu cikánská maringotka. Naex je napůl bezdomovec, napůl ne. Furt veselej, ale chlast z něj nikdy netáhnul, přes jeho hanebné přízvisko. Někdy ho bylo vidět, jak tančí noční ulicí, se zavřenýma očima, a brouká si nějaký smyšlený melodie. Někdy krmil ptáky, často probíral odpadky. A pokaždé byl tam, kde se něco dělo. Doby si vždycky myslel, že Naex je blázen. Nicméně užitečný blázen, a to se cení. Protože když chcete vědět, čím to ve městě vře a kde je jaké pnutí, Naex to vždycky ví první.

“Kluci!” volal už zdálky Naex, jakmile spatřil skupinu bitkařů.  Starý polosantusák přijel až na prostranství před kasárnami. Byl jako vždycky. Ani ne čistý, ani ne špinavý. Hlava ověnčená prstencem lupů v mastných hnědošedých vlasech, tvář neoholená, ale ne neholená, vyzařující jistou domáckost a jakousi zteřelou, avšak ne hnijící formu pohody. Dobyho už mnohokrát při jeho potulkách ulicemi, když na Naexe náhodou narazil, napadla hříšná myšlenka, že když může v tomhle světě žít člověk, jako je Naex, pak je asi ještě všechno v pořádku.

Naex zabrzdil před kasárnami se svým typickým šklebem a slezl s tříkolky.

“Nazdar chlapi, jak dou kšefty?” prohodil žoviálně.

“Tak co nám neseš, Naexi?” řekl Bátory na uvítanou.

“Ale víte co? Já jedu tak náhodou kolem a vidim vás, tak jsem si řek, z vlastní dobrý vůle, zajedu za váma a řeknu vám to.”

“Tak o co jde, Naexi?”

Naex se odmlčel.

“Tak asi takhle… no…”

Bátory to pochopil a zakroutil pro sebe hlavou. Proč to nepochopil dřív? Vytáhl z kapsy krabičku kamelek a dal ji Naexovi, který ji přijal.

“Cože? Tohle? Ale pane Bátory, to je přece směšný.”

Bátory se dopálil.

“Dvěstahromů, Naexi, já tě zabiju! Modli se, aby ta tvá “informace” byla důležitá. Hej!” houknul ke smrkáčům. “Máte někdo cíga?”

Kopi se ihned obrátil na své kinderkomando.

“Šusťák! Ty máš kartáč, vole. Viděl sem tě, jak ho tam cpeš. Tak ho koukej vyndat a neremcej.”

Jeden z bandy vytáhl z batůžku karton cigaret. Naexovi se rozzářily oči.

“Ježišalepánové, to nemuselo bejt… takový drahý cigára…” rozplýval se a usmíval se.

“Drž hubu Naexi a řekni, co neseš.” přerušil ho Bátory.

Naex chtěl ještě pronést nějakou nemístnou poznámku o sémantice Bátoryho poslední věty, ale udržel se.

“Jedou sem za váma Arabové.”

Všichni rázem zkoprněli. Doby zatajil dech, Kopi uhodil dlaní o dlaň a Bátorymu se v očích zračilo vypočítávání.

 

 

,