Anomie IV.: Arabové

Arabové. Arabové byli dost velký a dost nesourodý gang, s nímž bylo potřeba počítat, neboť už jich přestávalo být málo a dávali o sobě vědět. Arabové měli své čtvrtě už všude po Evropě, podobně jako Asiati. Ty arabské ale nebyly tak uzavřené jako všechny ty číny a saigony. V arabských čtvrtích se tradičně dělaly špinavé věci. Tyhle jejich blešince byly bezmořské přístavy, kde se kdeco semlelo a kde leccos bylo lze sehnat, ale taky třeba nůž do zad. Kdo měl odvahu, mohl tam chodit nakupovat nejlevnější, mnohdy kvalitní drogy, zbraně, šlapky všeho druhu a další sortiment. Nabídka arabských bazarů byla pestrá. Jestli něco, tak byli Arabové dobří obchodníci. Jaksi přirozeně to v sobě probudili, a rázem zjistili, že v tom můžou konkurovat Asiatům, kteří přece jen jsou geograficky o kulturu dál, což se projevilo jejich relativní rigiditou. Oproti Asiatům ale Arabové byli mnohem hlučnější a ohnivější povahy. Zdaleka nebylo dobré se s nimi přítelíčkovat. Člověk, Evropan, nikdy neví, kdy mu Arabové zmíněně vrazí kudlu mezi žebra. Arabové drží spolu, ne s Evropany. Takže kdo mohl, se jim vyhýbal. Oproti tomu byli kupodivu taky lidi, kteří na ně nedali dopustit. V téhle skupině měly hlavní zastoupení sluníčkové matky, které podléhaly všem těm newage lookaround multikulti “filosofiím”, hledajíce lásku skrze molekulární podstatu vody. Takové byly nemožné v tom našem světě, tak potřebovaly někam utéct, kamkoli. Byly to ženské s tím typem vrásek od nuceného culení se na celý svět, s věčně rozzářenýma očima, zastřenýma, ne už bezmeznou láskou jako kdysi, ale kalem času, který je bránil před realitou… Takové by se usmívaly i na žraloka lidožravého, když by je žral od nohou, a hladíce ho po ploutvi by říkaly: “Jen si dej, když ti chutná.”

Ale tolik asi ke vztahu mezi Araby a původními Evropany.

Arabští bijci, kteří se tak nějak vážněji potkloukali po městě, se obvykle oblíkali jako teroristi. Ale jako teroristi z Trnky Brnky. Byl to jejich arabský druh evropeizovaného humoru. Každopádně už nikdo neměl strach, že se vyhodějí někde do povětří. Spíš nebylo dobré mít je v zádech. Měli taky svoje rituály, které naháněly strach. To uměli dobře. Té jejich neznělé, ale ostré hrdelní řeči málokdo rozuměl, a tak často chrčeli a štěkali nějaká hesla, když se jich víc sešlo v ulicích.

Vědělo se, že v boji jsou zákeřní a vypočítaví. Že si neberou servítky, ale že si berou skalpy.

Všichni punkáči byli nahrnutí za děravou zdí a vysávali, co se bude dít.

“Už jdou.”

“Stáhneme se, musíme probrat strategii.” řekl Kopi.

“Ne, nikam se stahovat nebudeme.” řekl tiše, ale tvrdě Bátory.

Kopi zmlknul a ustoupil do stínu Bátoryho autority. Doby byl vzrušený, ale pevným dechem ovládal své bouřící se city. Dojde k bitce?

Přišli Arabové a vůbec nebyli oblečení jako z Trnky Brnky. Měli jednoduché černé cvičební úbory, přilehlé na sportovních tělech. Jejich rysem bylo taky to, že byli různého věku, odhadem od patnácti do padesáti. To je lišilo od skupiny smrkáčských punkerů, kteří je pozorovali.

Naší skupiny si ani nepovšimli. Nebo tak aspoň působili. Bátory povelil:

“Cvičíme. Nevšímejte si jich. Oni si nás taky nevšímají. Protahujte se.”

Punkáči cvičili dál a snažili se jen málo vnímat arabskou četu cvičící opodál. Od těch záhadných mužů v syntetických dresech nebylo slyšet skoro ničeho. Jen krátké štěkavé příkazy jejich šéfa, takového ostře řezaného arabáše s podivným plnovousem a svaly jako z masny.

Po chvíli se Arabové začali mezi sebou halasně bavit, čím dál hlasitěji, a smát, čím dál ironičtěji, pokukujíce po punkáčích. Punkáči z toho očividně byli nervózní.

“V klidu.” povelil Bátory. Ale protože cítil, že mezi mladíky to vře, houknul, ať jdou všichni k němu a poslouchají ho. Řekl jim potichu:

“Dobře zvažte svoje kroky. Jste mladý a bez zkušeností. Ne, bez prdele. To na vás vidim. Ty kluci támhle vědí, co dělají. Narozdíl od vás. Rozprášili by vás jak popel. Dostanete na prdel a přinejlepším budete lidem pro smích. V horším případě skončíte na kriplkáře a už si neštrejchnete. Tak co chcete spíš?”

Punkáči tedy cvičili dál. Mimo protahovacích cviků dělali jen nejzákladnější útočné a obranné techniky. Každému pokus o nějaké výstřelky a promyšlené chvaty Bátory rázně zamezil.

Arabové nepřestávali provokovat a punkáče to čím dál více nenechávalo chladnými. Jejich rozezlenost stoupala. Najednou se jeden punkáč osmělil a zařval na adresu Arabů:

“Hej, vy držky! Evropa je naše! Vraťte se do pouště, vy černý huby!”

Prakticky záhy mu přistála na sanici Bátoryho pěst, až sletěl k zemi a rozmáznul se o ni. Bátory v ten samý moment vyhledal očima šéfa Arabů. Ten mu též věnoval krátký, vypočítavý pohled.

Sejmutý punker se válel na zemi a třel si tvář. Bátory prohlásil nahlas: “Tady se nikdo urážet nebude! Jdeme pryč.”

Punkáči vejrali jak sůvy z nudlí a poslušně, v tichosti následovali Bátoryho pryč. Kopi šel vepředu s Bátorym, Doby vzadu za vojem. Jak odcházeli, Doby pozoroval cvičící Araby. Každý by poznal, že tihle hrají jinou ligu. Kdyby došlo k boji, rozsekali by punkáče na maděru. Zatraceně, to byl teda debakl!

Když už byli daleko od kasáren, Doby přešel dopředu k Bátorymu, hledaje u něj asi něco jako podporu. Bátory byl jako vždycky skoupý na slovo. Ale protože měl Dobyho rád, glosoval proběhlou situaci.

“Machometáni si na nás evidentně přišli akorát spravit chuť.” poznamenal.

Punkáči se táhli pryč od kasáren jako zbití psi. Každému z nich se asi honilo hlavou slovo prohra.

,