Jak jsem šukal emařku

Je tomu pár lety co jsem fotil jednu 17 letou dívčinu z Mostu. Po příjezdu do Prahy vypadala celkem plaše – aby ne, když je v cizím městě s cizím chlápkem, který jí bude fotit dva dny. Každopádně děvče to není je tak ledajaké – je to emařka s velkou hřívou barevných vlasů pečlivě, až obsedantně, upravovaných každé ráno. Natupírovaný účes v barvách fialovo-červené, čtyři piercingy okolo úst a temné oblečení tvořilo základ vzhledu, jenž už i v tak tolerantní Praze vzbuzoval spoustu zvídavých pohledů a otázky kolemjdoucích jako „Slečno, proč nosíte tu paruku?“.

Začali jsme fotit na olšanském hřbitově, kde jsem dozvěděl, co znamená pojem “swager“ (což jsou v podstatě děcka-posluchači Justina Biebera) a proč je dobré je nenávidět. Dále pak o vztazích mezi adolescenty v Mostu, jenž jsou rozděleni na swagery co mají swag a neswagery (tedy i emaře) co swag nemají. Tyto dvě skupiny mezi sebou vedou četné války o to kdo je víc cool a kdo je trapák. Bojištěm těchto dvou skupin nejsou ulice sídlišť, jako to bylo za dob naši rodičů s klackama v ruce, ale zdi facebooku. Po této sociologické exkurzi do tajů mladých v maloměstě, jsem se dozvěděl, že slečna stráví každé ráno hodinu úpravou své pestrobarevné hřívy, což je její fetiš. Tímto faktem jsem byl fascinován i vyděšen.

Během focení jsem si u ní všiml, že neuměla moc pózovat a ještě byla drzá- když jsem se jí snažil přinutit k smíchu, odpověděla „Já se smát nebudu, já jsem EMO!!!“. Toto konstatování naopak přinutilo ke smíchu mě 😀

Po dokončení naší šichty jsme šli ke mně domů, kde jsem nabídl slečně nabídl, že jí namasíruju záda a slečna souhlasila. Poté jsem si jí otočil s tím, že jí namasíruju prsa, načež mi se odehrál tento mini-rozhovor:

„To nejde, já mám kluka“
„No, ale teď seš tu se mnou“
„Ok, tak jo…“

Jak to pokračovalo si určitě dokážete představit. Kromě toho, že nedělala velké caviky kolem, mě u ní potěšilo, že brala antikoncepci, takže kvalitní creampie byl zaručen. Navíc pocit, že šukám cizí holku v mém hráčském srdci vzbudil stejnou radost, jako přebrání vlajky nepřátelského týmu v Call of Duty.

Příští den se nestalo víceméně nic zajímavého – pár hodin jsme fotili v rozpadlé továrně a cestou na vlakové nádraží jsem slečně nabídl rozlučkovou šukačku na záchodech v nedaleké cukrárně, což bylo odmítnuto, a tak jsem jí jako slušný hoch doprovodil na vlak a rozloučil se s ní.

O týden později byly fotky upraveny. Některé z nich byly opravdu moc pěkné a slečně se líbily.

Poté co jsem je postnul na facebook, mi k nim kamarád vytknul: „Ta holka se vůbec nesměje!“ a já na to odpověděl: „Slečna se smát nebude, slečna je EMO!“.

Arnošt

Arnošt

Freelance journalist.

,