Kaleidoskop

Nebyla to jedna z těch nocí, v jejíž polovině se člověk s nadšením odtrhne od vyhřáteho křesla a s chutí ponoří do víru velkoměsta – snad v reakci na nabídku lákavé společnosti nebo jen tak z večerní neposednosti, takhle ne. Tohle byl úplně jiný druh noci. Snesla se na město s takovou razancí, že jsem si ani nestačil všimnout, kdy se setmělo, kdy začalo sněžit ani kdy všechno okolo ztichlo. Chtěl jsem zůstat ještě několik dní zahloubán sám, jen do svých myšlenek, ale z nějakého důvodu jsem se právě v tento lednový večer nakonec rozhodl zvednout a odejít ven. Bez přemýšlení jsem vykročil směrem k mému oblíbenému baru utopit dnešní roztěkanost v troše alkoholu a tušení přítomnosti dalších lidí. Už s prvními kroky jsem ale trochu zapochyboval o svém nápadu, nesněžilo málo, nikde ani živé duše a ani oranžový opar lamp mi nepřidával na radosti při prodírání se závějemi. Svršky mi těžkly pod útoky vloček, ale já věděl, jednoduše věděl, že jsem měl právě v tenhle den, právě teď vyrazit právě tímto směrem.

Zřejmě tohle všechno stačilo na to, abych se po několika minutách ocitl v jedné z ulic v centru. Za současného počasí jsem si sice nebyl vůbec jist, kde přesně se nacházím a o to méně, zda jsem opravdu mířil tam, kam jsem původně zamýšlel, ale mráz i sníh mě začínaly pomalu přemáhat a nutit vzdávat původní záměr. Rozhlédl jsem se tedy po vývěsních štítech a v tušení trochy tepla vyhlížel záři neonu. Za běžných okolností bych to místo nejspíš přešel, když jsem si ale všiml nešťastníka v situaci podobné té mé, jak otevírá těžké dřevěné dveře od prostoru, ve kterém mohl jen těžko někdo bydlet, zaregistroval jsem i skomírající ceduli nad vchodem. Nerad měním své zvyky a nerad se potloukám po pochybných čtvrtích, dnes jsem se ale rozhodl udělat výjimku a tajemný kout alespoň prozkoumat.

Nijak mě nepřekvapilo, že cesta směřovala dolů, do sklepení. Ani staré kamenné schody ani dým, který stoupal mnohem výš, než by bylo zdrávo. Neomítnutá zeď a plakáty na podivné akce atmosféru jen dokreslovaly. S posledním plakátem se mi konečně otevřel pohled na malou místnost, kde byla hustota kouře přímo hmatatelná zatímco míra osvětlení ještě tlumenější, než na ulici, ze které jsem prchal. Ale nemrzlo tu. Ani nesněžilo, jen duněla hudba. Zamířil jsem tedy k baru, kde jsem tak dlouho vyhlížel obsluhu, až jsem po dlouhých minutách zaregistroval drobnou ručku před mým obličejem. A když jsem se nejistě naklonil přes bar, tak i kostnatý obličej mužíka, který k ní patřil. Co se mi snažil pisklavým hláskem sdělit, jsem sice neslyšel, on mou objednávku naštěstí ano. Bryskně vyskočil na jakousi podložku či schůdky, sebral z police láhev a profesionálně mi nalil. Jeho trpasličí vzrůst, poněkud vyžilá vizáž a ošoupaný oblek mě motivovaly dát mu o něco větší dýško, než by si běžně zasloužil.

Se sklenicí v ruce jsem se konečně odhodlal prohlédnout si místo o něco lépe. Trochu mi v tom bránilo šero a cigaretová mlha, přesto jsem si ale dokázal všimnout, že je celý podnik zaplněný podobnými lidmi, jako jsem byl dnes já. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Nikdo s nikým nemluvil, všichni na sobě měli kabáty a tiše, bez jakéhokoliv kontaktu popíjeli. Jakoby jim bohatě stačila vzájemná přítomnost, jakoby ta vzájemnost daná dnešní nocí byla buď právě to, proč sem přišli nebo jim to přinejmenším stačilo. Alespoň mně to teď stačilo určitě. Sledoval jsem ostatní siluety a dál podporoval dým a tržbu. Vydržel bych takhle ještě drahnou chvíli, to bych se ale nesměl otočit na opačnou stranu, kde zrovna trpaslík skřehotal na dalšího hosta. Nevšiml jsem si kdy a dokonce ani odkud přišla, z první sekundy mi ale bylo jasné, jak moc sem nepatřila. Tedy, bylo by mi to bývalo jasné, kdyby se tu nechovala jako doma, neuvelebila se na tvrdé barovce jako kočka na pohovce a nevtipkovala se skřetem.

Jak to tu mohla znát? Nevypadala jako šedá, nakrčená silueta nad stolem, nepostávala u sloupu a nemumlala si pro sebe. Neměla na sobě kabát, tolik potřebný zdejšímu koloritu, který se svým sakem vlastně neporušovala ani obsluha. Vysedávala jen kousek vedle mě v tenkých dlouhých šatech, tak jasně červených, že jim ani zdejší světlo neubralo na sytosti. Vlasová ramínka něžně splývala přes bílá ramena, noha ležérně přehozená přes druhou a na ní stejně něžná plesová obuv, tak neskutečně nevhodná do tohoto počasí. A smála se. Smála se svými rudými rty skřehotání barmana a občas, jen tak mimochodem, něco přátelsky podotkla na oplátku. Nevím jestli si mě všimla sama od sebe, díky tomu že jsem na ni jako jediný zíral, nebo protože její společník zrovna odhopkal obsloužit jiného, mnohem méně nápadného hosta. V ten samý okamžik se ke mě prostě otočila, vyfoukla obláček dýmu, snesla se ze židličky a přistoupila ke mně. Kdyby mě tak nezaskočilo její chování, zjev nebo snad sama její přítomnost, možná bych se ještě pochlapil a pokoušel se ji alespoň na něco pozvat. Naprostá nepatřičnost její osoby mě ale natolik odzbrojila, že jsem její pozvání přijal naopak já a na otázky, zda s ní půjdu, neboť mi musí cosi ukázat, nedokázal nic než kývat.

Chytila mě tedy za paži a jemně vedla zpátky k východu. Kromě barmana si nás nikdo nevšiml, jen jedna ze siluet možná pozdvihla hlavu a sklenicí naznačila pozdrav, jakoby se se mnou loučila. Se mnou, spřízněnou zimní siluetou, ne s rudým přízrakem, který mne právě odváděl pryč. Následoval jsem ji dál, zpátky po kamenných schodech. Střevíčky klepaly o zaprášenou žulu a mráz zalézal pod kabát, tedy ten můj, ona stoupala oblečená stejně jako dole v teple, pořád jen v dlouhých, skoro průsvitných, šarlatových šatech. Bez jakéhokoliv slova nebo gesta pak otevřela dveře ven a vykročila do zimní ulice uprostřed níž se na mě konečně otočila. Prsty na nohou zabořené do sněhu, okraje šatů zmáčené v posypové soli a na odhalených ramenou se rozpouštěla jedna vločka za druhou. Až teď jsem si ji mohl lépe prohlédnout, byla krásná, smála se a už ten úsměv hřál. Snad hřála dokonce ona sama, když tu svedla takhle bez hnutí stát, brodit se sněhem a mlčky mě vábit.

Nešli jsme daleko, jen pár bloků, když se zastavila před velkou průmyslovou budovou, vlasy zasypané sněhem, šaty promočené, a pohladila mě po tváři. I ta ruka byla pořád teplá, jemná. Pečlivě pěstěná ruka třpytící se námrazou, a přesto byla teplejší než celý sklepní bar. Už mě nemusela chytat za kabát, jakmile otevřela masivní kovová vrata, následoval jsem ji úplně sám. Vstoupili jsme do obrovské výrobní haly, která vypadala léta naprosto opuštěná. Jediné světlo sem pronikalo zvenčí skrze bloky luxfer a všude kolem nás se válelo roztodivné haraburdí. Jakoby se původní majitelé továrny nedokázali rozhodnout, co vlastně budou vyrábět. Vedle hromady instalatérských trubek ležela kopa nafukovacích míčů, naproti zase stolek s rozestavěnou televizí, u něj stál hrnčířský kruh, vázy, květináče a o kousek dál soustruh a součástky motoru, které s prapodivnou přirozeností splývaly s domečky pro panenky. I tady, stejně jako v tom zvláštním baru, šero groteskních stínů narušovala jen postava nádherné ženy v červeném.

Možná jsem na ni mohl promluvit, zeptat se, kde to právě jsme, kam mě to vůbec vede nebo zda jí není ani trochu zima, já ji místo toho ale nepřestával následovat a zřejmě z úcty k její samolibosti si neodvážil ji ani předejít ani popohnat. Pomalu jsme tedy kráčeli halou, ona překračovala tu trubku, tam kuželku, tuhle láhev s minerálkou a s kočičí elegancí se vyhýbala svěšeným traverzám i kabelům. Střevíčky jasně klepaly a ona, narozdíl ode mě, ani jednou nezaváhala ani neklopýtla. Zastavila se až na druhém konci haly, stiskla tlačítko nad paletou čerstvě vytištěných knih a něžně mě políbila. Prý už je to jen kousek. Nevím jestli polibek opravdu trval tak krátce nebo se mi to jen zdálo, ale když se za ní otevřely dveře od výtahu, svižně se mi do něj vysmekla. Nemohl jsem nevstoupit, nepočkat až nezvolí nejvyšší patro a nenechat se ve světle skomírající žárovky pevně obejmout. Stále hřála, naprosto nepochopitelně, po celé té době, kterou jsme strávili v mrazu a vánici, se nepřestávala usmívat a hřát. Když už jsem začínal být poněkud nervózní z vrzání starého výtahu, políbila mě na tvář, trochu se odtáhla a natočila směrem k torzu zrcadla naproti nám. Položila svou hlavu na mé rameno, usmála se a zeptala, jestli si taky myslím, že nám to spolu sluší. Než jsem stačil odopovědět, už mě naštěstí znovu líbala a než jsem si stačil alespoň trochu srovnat myšlenky, výtah se zastavil.

Vysmekla a vystoupila se stejnou samozřejmostí, s jakou se pohybovala po celou dobu a já ji, stejně jako celou dobu, následoval. Byli jsme na střeše jedné z továren kousek od centra. Celá plocha čerstvě pokrytá bílým prašanem a světla z dalších budov rozzařovala jak sníh, tak padající vločky i její magickou siluetu. Znovu se brodila centimetry ledu, led znovu padal na její krásné vlasy a kdybych se ji jen odvážil předejít, jistě bych si všiml, jak jí taje v rozpálené tváři. Zastavila se až u římsy, opřela lokty o zábradlí a tentokrát se ani neotočila. Když jsem ji dohnal a postavil se vedle ní, nemusela se na mě ani dívat, ani nic říkat, abych pochopil, že jsme právě na tom místě, na nějž mě chtěla zavést. S mou myšlenkou mi položila opět hlavu na rameno. Mrzlo, sněžilo a byla noc, ale ten pohled byl přesto nepředstavitelně barevný.

Odsud, ze střechy, vypadalo město jako třpytící se kaleidoskop. Světla lamp se mihotala pod námi a záře okolních továren se odrážela v krystalech sněhových vloček. V jednom z oken se zrovna rozsvítil plamen svářečky, jinde někdo zhasl kancelář, v dáli blikal semafor a úplně na obzoru právě projelo auto. To celé jako na dlani, jen pro nás dva, jen pro mě a můj šarlatový zázrak. Narovnala se, pohladila mě stále nechladnoucí rukou a políbila. Tentokrát jsem se odtáhl já, chtěl jsem konečně vědět co je zač, proč mě sem zavedla a co tohle všechno znamená. Aby se mi vrátila řeč, opřel jsem se na chvíli o zábradlí, pak se k ní natočil k a uviděl jen neutěšeně rovnou, zasněženou střechu s městem v dáli.

Podíval jsem se za sebe. Znovu střecha, naše šlépěje směřující k výtahu a okolo neporušený prašan. Rozhlížel jsem se všude kolem, volal, až jsem se odvážil podívat i dolů z římsy. V hlubině továrního dvora byla rudá skvrna, tak jasné jako v baru, na ulici, ve výrobní hale. Nedokázal jsem z té výšky rozeznat zda opravdu skočila, nestřeženě odešla, nebo byla celou dobu jenom sen. Kromě kontrastu s třpytícím se sněhem jsem teď nedokázal rozeznávat vůbec nic. A nakonec ani to, zda jsem dole vedle šarlatu ležel opravdu já nebo jenom můj stín.

K.

K.

...

,