Koronavirové prázdniny

Koronavirové prázdniny mi dávají možnost utřídit si myšlenky a pokusit se popsat to, co mi dodalo chuť do práce. Není to teď sám koronavirus, o čem budu psát. O tom třeba někdy příště.

Na úplném začátku, v září roku 2019, jsem se rozhodl, že budu učitel za odměnu. To se snažím dodržovat, seč to jde. Můžu tím přístupem někoho rozčilovat, já vím. Ale neberu si to osobně a snažím se to dělat, jak nejlíp dovedu. Znalí teď jistě odkryli narážku na Čtyři dohody. Určitě nebude vadit, když si je zopakujeme:

Nehřešte slovem.

Neberte si nic osobně.

Nevytvářejte si žádné domněnky.

Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

Pojďme teď ale o dva roky zpátky do historie. Dodneška si vybavuju jednu scénku ze své praxe na základní škole. Make the long story short – Jeden žáček se při výuce nudil. Tak jsem ho seřval! Neporušil jsem jednu nebo dvě, ale rovnou všechny čtyři dohody! 😀 Jen si to představte. Žáček nebožák dával nesouhlasně najevo, že ho můj výklad o tom neobyčejně vzrušujícím tématu vážně netankuje (myslím, že to bylo v dějepise a byl to rok 1848). Já jsem si v mžiku oka vytvořil domněnku, vzal jsem si to osobně, zhřešil jsem slovem… A sečteno podtrženo jsem rozhodně nedělal věci, jak nejlépe dovedu.

Teď už je to jiné. Všechno mě to nějak víc těší, a to i díky tomu, že mám srovnání s touhle zkušeností. Každopádně doufám, že to nadšení pro věc dovedu přenést dál. Co bych si rozhodně nepřál, aby společnost lidská měla špatný vztah ke vzdělávání.

Dneska mě třeba děcka potěšily, a to hned dvakrát. Poprvé když znali Chucka Norrise (říkal jsem ve výuce tenhle fór). Podruhé pak když dovedli seřadit scény z Pulp Fiction (v rámci výuky o Bibli jsem pouštěl tuhle filmovou scénu).

No a proč mě to potěšilo?

Protože jsem prezident.

Teda vlastně učitel. Ale to není ten ten pravý důvod. Spíš jde o to, že obě ty uvedené popkulturní legendy mají hodně co říct. A koho to zajímá? Čeština? Jiný jazyk? Občanka? Dějepis? Jen pojďte, každý si tam jistě najde něco. 😉

Něco mi došlo. Inspiroval mě k tomu i jeden rozhovor (dá-li se tomu tak říkat v rámci komunikace na FB).

To, co známe důvěrně, je vlastně jako hřebík, jako větev nebo jako bójka, zkrátka něco, na co se dá uchytit síť. Tu síť pak předeme z myšlenek o věcech, které poznáváme, a pověsíme ji na to, co známe, tj. na “hřebíky”, které mohou být právě třeba popkultura, potažmo znalosti z předchozích stupňů vzdělávání…

A proč síť? Protože myšlenky je potřeba chytat. K tomu je právě zapotřebí vzdělání. Pomáhá nám zachytit myšlenku. A ty jsou všude. Poletují kolem, jen je pochytat… Nalákat je na sladkou inspiraci a pochytat. Jindy zase ale nechat volně plynout, jen tak vířit okolo..

Možná (spíš určitě) s touhle myšlenkou nejsem originální. Ale to vůbec nevadí. Došel jsem si k ní vlastně sám, to je pro mě důležité. O to mi dává větší smysl.

Závěrem bych rád napsal malý sebereflexivní přídatek. Vím, že to se mnou není vždycky lehké. Ale dělám, co můžu. Jsme lidi. A přisámbůh (pozor, odvolání se k Nejvyšší instanci!), že se ještě zlepšim! 😉 V tom to totiž je, pořád se zlepšovat.