O původu jazyka neboli glottogeneze

 

Jazyk je vlastní každému člověku a je de facto nejdokonalejším nástrojem lidstva, jedním z hlavních podílníků na tom, že lidstvo dnes je tam, kde je. Jazyk je tím, co nás nejočividněji odlišuje od zvířat. Jazyk je to, čím je zprostředkováváno myšlení, jež je dalším důležitým prvkem oddělujícím nás od přirozené přírody. Jazyk je kód, který vyžaduje znalost a jistou vštípenost. Na něm se nejvíce projevuje lidská schopnost učení. Bez znalosti kódu nejsme schopni se dorozumět. Právě dorozumívání je základní funkcí jazyka. Není jediná, ale s ostatními úzce souvisí, prostupuje jimi. Další důležité funkce jsou konativní (apelová), referenční (odkazovací), fatická (kontaktová), expresivní (můžeme jazykem nastínit, co cítíme), dále funkce poetická (estetická) a metajazyková (jazykem můžeme hovořit o jazyce).

Jazyk je příčinou mnohého lidského konání, které mělo za následek i dějinné zvraty, pročež se velmi vyplatí zkoumat jej a důkladně jej znát. Dobře znát a správně užívat jazyk znamená kráčet důstojně světem.

Jak však jazyk vznikl? Slovy klasika by se dalo říct: „Toť věčná otázka filosofie.“ Ano, lidstvo se patrně nikdy nepřestane ptát po svém původu, a tedy ani po původu jazyka. Jako by nebylo čím důležitějším se zabývat. Nicméně ve jménu vědního principu „ad fontes“ je přece zapotřebí znát do nejzazších detailů tak zásadní věc, jako je vlastní původ. Pokud se totiž dozvíme, odkud jdeme, dost možná nám to řekne, kam jdeme nebo kam bychom jít měli.

Otázka původu jazyka je velmi zásadní, a to nejen pro lingvistiku, ale i pro paleontologii, antropologii, psychologii, sociologii a další společenské vědy. Skoro by se chtělo říci, že je zásadní pro lidstvo jako takové.

V současné době je na světě okolo pěti tisíc jazyků. Řeč je teď tedy o živých jazycích. Mrtvých bude patrně ještě více. Co se týče určování počtu jazyků, uplatňují se různá hlediska, a proto číslo není konečné a kolísá. Důvodem je především to, že někdy nebývá jednoduché odlišit samostatný jazyk od nářečí.

Od starověku přitahoval jazyk pozornost vzdělanců. Z hlediska zkoumání jazyka a jeho vývoje známe dva přístupy, které uplatňujeme v závislosti na cíli našeho bádání. První je synchronní přístup, který zkoumá jazyk v aktuální chvíli. Druhý je pak diachronní přístup, který studuje jazyk ve vývoji a jeho pomocí porovnáváme proměny jednotlivých rovin jazyka (roviny morfologické, fonologické, syntaktické atd.). Oproti původu jazyka, o němž nevíme přesně prakticky nic, víme o jeho vývoji mnohem více, a sice díky snažení vědců napříč staletími.

Pro vypátrání původu jazyka máme dvě důležité otázky. Jak vzniknul? Kde vzniknul?

O tom, kde jazyk vzniknul, máme dvě základní teorie. První je monogenetická. Ta počítá s tím, že jazyk vzniknul na jednom místě, odkud se začal šířit dále do světa. Druhá teorie je polygenetická. Podle ní jazyk (i člověk) vzniknul nezávisle na více místech. Souvisí to s dvěma základními principy ve vývoji jazyků – konvergence (sbližování jazyků) a divergence (štěpení jazyků), které v současné době fungují v jisté součinnosti.

Nevíme jistě, zda je platná monogenetická, nebo polygenetická teorie. Známý lingvista 19. století August Schleicher, otec tzv. srovnávací jazykovědy a průkopník indoevropeistiky, se přikláněl spíše k polygenetické teorii. Monogenetická teorie je dosti zatížena stigmatem náboženství, které pojímá jako neochvějný fakt, že jazyk, stejně jako člověk, vznikl božím přičiněním. Proti tomu se samozřejmě vědcové jako Schleicher vymezovali, striktně požadujíce doložitelná fakta ve jménu pozitivismu. Monogeneze se později zastali příznivci tzv. nostratické teorie. Tato spočívá v doložení jisté vzdálené příbuznosti mezi indoevropskými jazyky a několika dalšími jazykovými rodinami Evropy, Asie a Afriky: jaz. uralskými, altajskými, drávidskými, jihokavkazskými a semitohamitskými.

Původ jazyka, jeho vznik, je obestřen rouškou tajemna a je předmětem dlouhé řady spekulací, stejně jako vznik člověka. Mohou nám pomoci mnohé vědní obory, avšak absolutního výsledku se patrně nedobereme. Jistou malou útěchu nám může poskytnout zmiňovaná indoevropeistika, věda o indoevropských jazycích, která se snaží dobrat poznání ohledně vzniku společného prajazyka na základě komparačních studií. Již poznání, že existuje indoevropská jednota jazyků, je velkým pokrokem na poli jazykovědy. Stále však žádná z teorií o prajazyce nepodává dostatečně uspokojivý výklad toho, jak jazyk vznikl. Některé teorie jsou vědci považovány za fantasmagorie, neboť postrádají byť sebemenší racionální jádro. Taková je třeba teorie spisovatele Ericha von Dänikena, který tvrdí, že lidstvo bylo stvořeno a vychováno mimozemšťany (souvislost s kreacionistickou teorií není dle mého názoru náhodná). O nepodloženosti a spekulativnosti takových teorií pomlčím, neboť se domnívám, že vyloučit se nedají, ale potvrdit rovněž ne. Nicméně některé z nich mohou být zajímavé, protože vcelku drží pohromadě a dávají logický smysl. Viz prosím dále McKennova teorie.

V jazyce je velmi zásadní věcí vznik a vývoj písma. Zde už jsme si v našem poznání díky dochovaným pramenům o něco jistější. Vznik písma byl dalším stupněm vývoje jazyka, kdy bylo potřeba abstraktním představám dát vizuální formu. Písmo patrně vzniklo z obrázků, které napomáhaly vzájemnému porozumění skupin lidí, které mluvily různými jazyky, popřípadě tyto znaky sloužily různým účelům např. náboženského charakteru. Skutečné písmo vzniklo v době, kdy se přestala realita označovat příslušnými obrázky, a začaly se používat abstraktní jednotky. Došlo k tomu nezávisle na více místech na světě. V Egyptě, v Mezopotámii, v Číně nebo v říši Mayů. Nejstarší písemné památky, psané neobrázkovým písmem, jsou výrazně úředního charakteru.

Stáří lidského pokolení se odhaduje asi na pět milionů let. Jisté je, že zhruba 2 000 let př. n. l. byl jazyk už natolik rozvinutý (a lidské myšlení rovněž), že mohla vzniknout umělecká díla nadčasové kvality. Do tohoto období asi spadá vznik slavného Eposu o Gilgamešovi.

Hlavní podmínkou vzniku jazyka jsou anatomické předpoklady pro jeho produkování, tj. dostatečná vyvinutost mluvidel (artikulačních orgánů – jazyka, rtů, obličejových svalů atd.) a hlasivek. Lidský jazyk jako takový také nutně musel vzniknout až ve chvíli, kdy lidé byli schopni abstraktního myšlení. To znamená, že důležitá je rovněž vyvinutost mozku. Archeologické nálezy napovídají, že mozek byl patrně plně rozvinut pro užívání jazyka v době někdy před 100 000 lety.

Otázky spojené s původem jazyka si kladli již starověcí učenci, např. Herodotos nebo Platón, který ve svém dialogu Kratylos nechává Sokrata nejprve zdůvodnit a následně zavrhnout tzv. onomatopoickou teorii vzniku jazyka. Zájem o původ slov a jazyka vůbec se projevil i v tzv. sporu analogistů a anomalistů.

Obecně vzato se ve starověku (pak i ve středověku) vznik jazyka hledal především v mytologických představách. Proto mívají nejstarší pokusy o výklad vzniku člověka a jazyka zpravidla základ v náboženství, tedy u nadpřirozena, křesťanství nevyjímaje. Zde se jedná o tzv. teorii kreacionistickou. Tato teorie je výrazně monogenetická.

Vznikem jazyka se intenzivněji začali zabývat vědci teprve od 19. století. Až v té době totiž nadešla chvíle dostatečného osvobození od náboženských dogmat.  V bádání se pokračuje v podstatě dodnes. Je to jedna z oněch nezodpovězených a patrně ani nezodpověditelných otázek lidstva, o nichž se můžeme pouze domnívat, jak na ně odpovědět.

Co nám však může pomoci alespoň k lehkému osvětlení odpovědi na tuto otázku? Žádoucí je pro nás samozřejmě důkladný rozbor současných i vymřelých jazyků, sledování tendencí vývoje jazyků z primitivních až po současné, dále např. komparace lidských dorozumívacích prostředků s dorozumívacími prostředky zvířat. Jisté aspekty vzniku a vývoje jazyka můžeme pozorovat u malých dětí a jejich postupného vývoje. Přece jen u dětí můžeme pozorovat v jistých obrysech obraz vývoje živočišného druhu – ne náhodou zárodek dítěte v lůně matky vypadá jako prvotní pravěcí obojživelníci. Pomoci nám mohou také univerzální znakové systémy, které jsou do té míry unifikovány, aby jim byly schopny rozumět široké masy lidí, dorozumívajících se různými jazyky. Řeč je o nejrůznějších znameních na letištích, nádražích a vůbec v místech, kde dochází k hromadění lidí různých kultur a jazyků. Přeškrtnutou cigaretu nebo symbol vidličky a nože pochopí patrně každý civilizovaný jedinec. Tyto nejazykové systémy jsou nejen obrázkové, ale i zvukové. Jako příklad můžeme uvést bití zvonů nebo ječení sirény, které zpravidla označuje nějaké nebezpečí. Při vzniku jazyka mohlo jít o totéž. Bylo nutno vytvořit škálu signálů, které by byly srozumitelné pro všechny, u kterých to bylo potřeba.

Z důvodu zastřenosti pramenné základny pro zodpovězení tak těžké otázky, jako je vznik jazyka, vzniklo v průběhu času mnoho teorií, které každá svým způsobem pojaly tento problém. Snaží se různě vysvětlit vznik jazyka a zohledňují různé okolnosti, které k tomu přispěly, a pomáhají si různými podobnostmi. Podívejme se alespoň na některé z těchto teorií.

Již zmiňovaná onomatopoická teorie pracuje s myšlenkou, že jazyk vznikl na základě napodobování zvuků přírody a okolí vůbec. V anglosaském světě se pro označení této hypotézy můžeme setkat také s pojmy ding-dong theory nebo bow-bow theory. Podobná je interjekční teorie, která přepokládá vznik jazyka na základě citoslovcí (pooh-pooh theory). Maďarský psycholog Géza Revesz stanovil tzv. pracovní teorii, která počítá s tím, že jazyk vznikl díky vydávání příkazů při práci. Je též známa jako synergastická teorie. V angličtině se pro ni používá termín Yoheo theory.

Americký antropolog Gordon Hewes přišel s tzv. gestickou teorií. Ta předpokládá, že lidé se nejprve dorozumívali rukama, popř. výrazy tváře. Ukazování a gestika jsou přece jen také příznaky lidskosti, které u zvířat nenalézáme v té podobě jako u lidí. Tuto teorii podporují archeologické nálezy lidských ostatků, u nichž jsou rozvinuté hlasivky doloženy až poměrně nedávno, kdežto ruce o dost dříve. S gestickou teorií souvisí teorie zvaná ta-ta, která počítá s tím, že jazyk vznikl vokalizací gest.

Zajímavá je teorie zvaná Tarara boom deay. Ta počítá se vznikem jazyka na základě zpívání písní.

Závěrem našeho krátkého nahlédnutí do teorií o vzniku jazyka uvedu teorii amerického filosofa a etnobotanika Terrence McKenny, jelikož mne tato teorie nejvíce zaujala, přestože se počítá k oněm zavrhovanějším a přehlíženějším. McKennova teorie předestírá myšlenku, že lidé přišli k rozumu poté, co snědli v přírodě (ještě coby zvířata) halucinogenní houby. Ty způsobily psychedelickou zkušenost, která zásadním způsobem zpřevracela dosavadní běh věcí v mozcích našich předků. Tehdy jsme si začali uvědomovat sami sebe. První jazykové projevy byly podle McKenny tzv. glosolálie, tj. hovoření v nesrozumitelných jazycích, anglicky speaking in tongues. Pokud se podíváme na McKennovu teorii hlouběji, zjistíme, že podle něj existují jisté kosmické bytosti, které se evolučně proměnily v houby, aby mohly putovat vesmírem (přežití mycelia v extrémních podmínkách je vědecky dokázáno), a nesly tak dál svoji „píseň“, ve smyslu svého poznání a bytí. Protože informace obsažené v těchto houbách byly pro prvotní lidi tak velkým třeskem, první jejich jazykové projevy se odehrávaly právě na úrovni glosolálie. McKennova teorie počítá s tím, že doposud není rozpoznáno vše, co nám ony pravěké houby daly do vínku. Přece jen to byl také Terrence McKenna, který tvrdil, že lidé jsou tak odcizeni vlastní duši, že když se s ní setkají, myslí si, že je to cosi z jiného vesmíru.

A teď malé shrnutí našeho malého náhledu na původ jazyka. Myslím, že v každé z uvedených teorií bude kousek pravdy.

Řekl bych, že jedno je jisté. Jazyk vznikl z potřeby dorozumění mezi lidmi, kteří pro své přežití potřebovali vykonat určitou práci. Protože teprve práce je to, co z lidí dělá lidi. Lze se o tom přít. Narazil jsem na jedince, kteří tvrdí, že jazyk vznikl původně jako estetický prostředek. To souvisí s písňovou teorií, o níž se vedla řeč výše. Pokud se však díváme na historii z hlediska podobností, můžeme najít analogii ve vzniku písma. První, co psali staří Sumeřané, nebyla zdaleka umělecká díla. Byly to administrativní zápisy o dobytku, o žních, byly to zápisy právního charakteru (o rozvodech) a zaznamenávání záplavovosti řek (protože i Mezopotámie byla, podobně jako Egypt, poměrně závislá na záplavách). Proto se nejvíce kloním k teorii pracovní.

Je nepochybně zapotřebí počítat také s kreacionistickou teorií, kterou se tvrdí, že jazyk nám byl dán bohem. Této teorii se mnozí lidé velmi brání. Takoví lidé berou věřící jako podivíny, kteří mají „neviditelné kamarády“. Při dnešním vytrácení víry je tato teorie odsouvána do pozadí. Já, ač nekřtěn, nevyznávaje žádného náboženství, pořád cítím boha jako něco přítomného. Poměrně se ztotožňuji s myšlenkou deismu – tzn. bůh nás stvořil, ale pak od toho dal ruce pryč. To by v podstatě souviselo i s McKennovou teorií vesmírných hub.

Pokud vezmeme v úvahu souvislost se znakovými systémy zvířat, nejblíže pravdě asi budou teorie, která počítají s postupným rozrůzňováním jazyka. Zvířata mají přesně dané signály, kterými dávají najevo své postoje nebo pocity. Pes vrtí ocasem, pokud se cítí být v dobrém rozpoložení. Naopak kočka vrtí ocasem, když je rozladěná. U lidí to možná bylo podobné. Měli jsme různé signály pro nejzákladnější úkony. Protože naše rozumové schopnosti však začaly geometrickou řadou vzrůstat, potřeby dorozumívání začaly být stále širší, jak se začal lidský život zpestřovat a rozrůzňovat, a tak bylo potřeba rozšiřovat i jazykovou výbavu. A tak se slovní zásoba, původně čítající jen několik málo slov, rozhojňovala.

Domnívám se, že lidský rozum vznikl jako obranná reakce proti vnějšímu světu. Lidé si vypěstovali rozum, aby přežili v přírodě. Dokázali veškerá nebezpečí „přemyslet“. Rozum se vyvíjí neustále a je otázkou, kam vývoj povede. Někdy to skoro vypadá, že pro všechen rozum se staneme přerozumělými a přemoudřelými a nevědomky zničíme sami sebe. K tomuto problému a vůbec k problému jazyků má nádherný příměr Bible. Jedná se pochopitelně o stavbu Babylonské věže. Můžeme vnímat stavbu věže v Babyloně jako historickou událost. Domnívám se však, že je zapotřebí pojímat ji obrazně. Totiž jako neúspěch při lidském úsilí o společné dosažení něčeho velkého. I zmatení jazyků je metonymií. Spíše jde o to, že se mezi lidmi střetávají různé zájmy, pročež není lze se dohodnout a sjednotit. Že lidé zkrátka nenaleznou společnou řeč. Doufejme, že v budoucnosti nás babylonská věž nečeká.

Z hlediska studie jazyků vůbec by možná pro nás byla zajímavá studie exolingvistická. Tento termín v jazykovědných kruzích prakticky neexistuje, popřípadě je brán jako šarlatánská pavěda, science fiction. Pravdou je, že na nic víc než na výsměch vědců zatím nemá. Jedná se totiž o lingvistické sledování mimozemského jazyka (exolingvistika analogicky k termínu exoplaneta – tj. planeta mimo Sluneční soustavu). S mimozemšťany jsme se však doposavad nesetkali nebo o tom alespoň nevíme, takže opět můžeme jen teoretizovat. Jde ale o to, že člověk se o svém jazyce nejvíce naučí od cizinců. Psal to již Pavel Eisner ve své knize Čeština – Chrám i tvrz. Zdůraznil, že pro nás je náš jazyk natolik přirozený, že již nejsme schopni vnímat a posuzovat jeho jemné nuance. Cizinec, který je tímto jazykem nepolíben, má paradoxně daleko větší cit pro rozpoznávání malých rozdílů. Říká se to i napůl v žertu mezi učiteli češtiny: „Vezměte si cizince, učte ho česky a zaplaťte mu za to.“

Pestrost jazyků je dokladem barevnosti lidského pokolení. Jakákoli snaha o unifikaci, zglajchšaltování, by byla hřebíkem do rakve svébytnosti člověka. Každý národ má právo na sebeurčení a základem toho je jeho vlastní jazyk. Jazyky však vymírají, ale nepřibývají (pokud nepočítáme pokusy o umělé jazyky – esperanto, volapük atd.). Odhaduje se, že během tohoto století vymizí nejméně pětina světových jazyků.

Leží před námi spousta velkých otázek. Domnívám se, že kdyby byly zodpovězeny, mnoho by nám to pomohlo v dalším směřování lidského rodu. Otázky typu: Kdy vznikl budoucí čas? Tzn. kdy začali lidé vůbec přemýšlet o tom, že nějaká budoucnost nastane? Proč některé jazyky vůbec neznají pojem „já“? Podobných otázek je celá řada, a proto je lingvistika tak nádhernou vědou.

Jako o spoustě dalších věcech, ani o původu jazyka se nemůžeme sice dobrat úplné pravdy, ale jde o to, abychom se jí alespoň co nejvíce přiblížili.