On

Znáte vůbec tenhle druh barů? Těch s věčně ohmatanejma sklenicema, ošoupanym pultem, stolama, co nikdy nepřestanou lepit a sadou štamgastů, který buď mlčej, hádaj se o politice nebo civí na fotbal. Tenhle druh, ten do nějž, pokud teda nejste jeden z těch strejdů odnaproti, určitě schválně nezajdete. Znáte takový bary? Tak já v podobnym dělám. Neptejte se mě proč a už vůbec, proč jsem tu zůstal tolik let, ptejte se mě na to, co tu vídám. A vídám toho dost. Každej večer se mi tátové zpovídaj ze svejch žalů, zapíjej svoje alimenty nebo avantýrky a nemine víkend, abych některýho z nich nevynášel na ulici. Nakonec – každej občas přebere. A můj podnik stojí na tom, že přebíraj. Naštěstí přebíraj všichni. S chutí a pravidelně.

Mám vlastně docela problém je od sebe odlišovat. Snad by mě tahle práce přestala bavit úplně, kdyby sem taky občas nezavítal někdo novej. Nějakej „odjinud.“ Jak jim říkaj. A leckterej z nich vážně stojí za pozornost. Třeba tuhle se na ranní vodku stavila vyžilá kurva. Ta mi urputně tvrdila, že je snoubenkou ruskýho mocnáře. Kdyby nebyla už od voka sjetá a nerašila jí pleš, snad bych jí to chvíli i věřil. Nebo pološílenej umělec, co se mi snažil prodat matlanici, kterou právě dočmáral u větráku. Dost podobnej mladíček, právě rozjíždějící drogovej kartel, by si ji zřejmě i koupil, blbý pro umělce, že si o tom přišel povídat až den po něm. A tak… Prostě mě baví pozorovat ty běžně lidský výstřednosti, který se až při setkání s barmanem stávaj věcí veřejnou. Poslouchat ty složitý osudy a zkušenosti, co z normálních lidí vytvářej bizarní výjevy, dobrý leda tak pro ozvláštnění nočního města nebo právě jedný z těch mejch směn.

Do detailů si pamatuju jenom málo příběhů, většinou je vypouštim úplně stejně rychle, jako psycholog hrazenej pojišťovnou. Jenže občas utkví. Jednou za čas si přijde vylejt srdce člověk, kterýho si opravdu zapamatuju a výjmečně se dokonce objeví někdo, kdo těma kecama hne i se mnou. A takový lidi nezapomemu. Na jména sice paměť nemám, ale kdybyste naléhali, věřim, že jméno toho chlápka z minulýho čtvrtka bych ještě dohromady dal. Pravda, když přišel, vypadal vlastně hrozně normálně. Jak si sednul na bar, měl jsem skoro pocit, že je to jeden z těch strejdů, který běžně obsluhuju, a tak jsem mu hned a bez otázek natočil dvanáctku. On ji hned a bez poznámek přijal, notně si loknul a po další dva půllitry jenom zíral na skvrny na baru. Tak ten je jasnej, říkal jsem si, a v ten moment mě ani nenapadlo, že je to právě jeden z těch „odjinud.“ Měl jsem pocit, že ho tu vídám každej tejden, ale on se sem přišel vyzpovídat. Ke mě, osobě tomu nejpověřenější, k cizímu barmanovi.

Jasně, že mě neoslovil první, jasně, že na mě nejdřív jenom tak pokukoval a zkoumal, jak moc se soustředim na mytí popelníků. Jenže já tyhle ksichty znám, už když jsem se k tý pípě před lety postavil, dokázal jsem poznat člověka, kterej vám udělá útratu jenom pokud se mu dostane pozornosti. Není to těžký. A ještě lehčí je takovou pozornost předstírat. Dokončil jsem teda práci, aby to nevypadalo, že se z něj jakože poseru a jal jsem se přiblbejma otázkama sondovat, jak moc se mi ho vyplatí nebo nevyplatí poslouchat.

„Když já už to nezvládám,“ vypadlo z něj konečně. U toho „když“ se mi ještě podíval do očí, ale větu ani nedokončil a hned zas zíral na odřenej pult. Protočil sem panenky, odložil hadr a začal se s předstíranym zaujetim vyptávat: jako jestli práce, ženská, děti, dluhy, život jako takovej… Většinou se to moc neliší, málokoho z týhle pozice sere co jinýho. Z beden řičí bigbítový fláky a típek je ticho. Zírá dál před sebe a je ticho. Super. Zkoušim to dál a nedostanu z něj víc, než že „už fakt nemůže, fakt neví co s ní.“ Kdyby mezi tím vším kňučením nedokázal použít ženskej rod, řek bych si, že na toho cvokaře mě vlastně platí dost blbě a můžu se na to tudíž vysrat rovnou. Chytnuvše se ovšem vějičky, nacpal jsem mu skrze povzdechy o sviních a potvorách panáka a zhrzenec se konečně rozkecal: „Ale ono to takhle nebylo dycky. Dokud sme se vídali občas,“ zase větu nedokončil, ale já už se měl čeho chytat a mohl sem do něj hučet dál: „Počkejte, tak pokud jste si pořídil milenku, nemůžete přece čekat, že z toho bude láska na celej život.“ Soucitně jsem se mu podíval do očí a zdůraznil: „V našem věku… přece, “ a zamával jsem před nim prázdnym panákem. Zaregistroval můj pohled a ačkoliv se ten jeho zasek na skleničce mezi mejma prstama, pokejval, já mu dolil a on odvětil: „Když ona… To není jako milenka. Vy to asi neznáte… Tohleto… Jak ji potkáte poprvý. Ta vášeň, souhra, to se nedá takhle popsat. Jak se na vás dívá a tak samozřejmě, jakoby to bylo něco, co se od vás vlastně celej večer čekalo, tak ho s ní strávíte. V tý vášni, v tý souhře, víte?“

Tyvoletakjasněževim… Další zlámaný srdíčko, nejmíň třetí tenhle tejden. Ty s dluhama sou horší, srdíčka aspoň zapíjej žal, na kterej maj. Tentokrát už jsem ani nemusel mávat, stačilo pokývnout a už sem mu lil další marži. Moje poznámky k mrchám, stíhačkám, vlastním i cizím zkušenostem byly hnedle odbyty dalším kňouráním: „Ne, určitě neznáte… Kdybyste znal… Víte, ona byla ze začátku vždycky taková. Krásná, svůdná, vznešená, na úrovni. Nikdy nešlo o nějakej lacinej večírek, vždycky to bylo nějaký divadlo, vernisáž, raut, pak vinotéka… A fakt občas. Třeba jednou za měsíc, za dva. I dýl nic. Jenže pak když jsem ji najednou viděl. Ani sme nemuseli bejt domluvený. Kolena se vám podlomí a ta touha… Bože, ta touha!“ Tak teď už jsem měl velkej problém protáčet oči tak, aby to nebylo úplně okatý. Začínal sem ale tušit kšeft, a tak sem ho dál podporoval a střídavě při tom upozorňoval na prázdnotu jednotlivejch sklenic.

„Jenže si to časem uvědomíte. Jako to, co mezi váma vzniklo. A to už pak neni jednou za čas. Musíte s ní bejt mnohem častějc. Nejdřív párkrát tejdně. To už nechodíte do divadel, ale rovnou do těch vinoték. Chodíte si povídat. A leckdy s sebou vezmete i další lidi. Jako aby vám to nebylo tak blbý, že jste s ní tak často sám.“

„A Vy ste teda ženatej?“ Ptám se s rukou na pípě. Chlápek na mě na vteřinu mrkne a je na něm tak strašně vidět, že se stydí, že na to jeho ponurý „už ne,“ neřeknu nic a soustředim se na bublající pěnu. „Ona mi to zničila“ nakonec není nic z toho, co bych nečekal, že řekne, ale on pokračoval: „Bejvalá o ní pochopitelně věděla, znaly se. To jenom… Taky nemohla čekat, jak moc se mi to zvrtne.“ Teď už jsem toho chlapa tak jasně zařadil do profilu „nemá mě ráda, potřebuju se vykecat,“ že jsem ho v tom vlastně nechal a jenom dolejval. Mluvil o tom, jak moc je ta jeho nepředstavitelně neodolatelná, jak s tím už dlouho bojuje, jak jí vždycky podlehne. O tom, jak mu to celý rozbilo manželství, o tom, jak se jí nemůže dost dobře vyhnout a jaká je to ve skutečnosti prolhaná čubka.

„Vždycky, když ji uvidím, cejtim takovýto mrazení. Tohle znáte, když nic jinýho, tak tohle určitě znáte. Přijdete celej natěšenej k ní, poprvý ji políbíte a i když víte, že od ní vlastně nic víc nechcete. Že ste nakonec vlastně nechtěl ani ten polibek… V ten moment ste už ale v jejích spárech, nemůžete jinak, než se tomu poddat a marně jí odoláváte až do rána, kdy stejně, úplně vyždímanej, zjistíte, že Vás zas jenom využila. A další den znova. A další. Stejně. Stejnej strach, stejná neschopnost, stejná čubka. Jenže bez ní už nejste nic. Zvyknete si po ní toužit tak moc, že i když víte, že ste z ní úplně zesranej na všechny strany, stejně za ní přijdete. Až si ji konečně začnete tahat všude – domů, k dětem, do práce… Všechno… Úplně všechno už mi řídí jenom tahle kurva… A já už nemůžu. Nenávidim ji. V životě mě nepotkalo nic horšího, a stejně ji nedokážu odmítnout. Nikdy. Snad na chviličku odolat. Ale ty polibky…“ S těmi slovy mi zase smutně zíral na ruce, který dolejvaly. Začínal sem větřit, vytáh druhou sklenku, nalil obě a řek něco o tom, že se možná plete.

Na ty panáky se podíval s podobnym nadšenim, jako by po nich měl následovat soud, ale chopil se toho svýho, a proti výrazu, ze kterýho sem vyčet něco jako očekávání sem ten vlastní panák proti jeho pozved. Věřím, že až teď v mý tváři uviděl pochopení. Až teď, hlavně když jsem se ho do cinkání skel zeptal: „A proč o něm vlastně mluvíš, jako o ženský?“ Kopli sme to do sebe a on zřejmě konečně sebral sílu, aby se mnou mluvil aspoň trochu na rovinu: „A tobě nepřijde jako čubka? Chlap ti dá jednou dvakrát přes hubu, to je fér… Ale tohle je normální čubka, svádí, hraje si, nepustí tě, ale nemstí se při tom, neni nasraná, jenom se baví. Má z tebe prdel. Podle mě je to prostě ženská. Přesně ten druh, kvůli kterýmu se vedly války. Ty zbytečný. Ta, kvůli který skáčou mladý kluci z oken. Kvůli kterejm máme zničený půlky života. Takováhle čubka. Nemám nic proti ženskejm, to jenom proti týhle… Proti týhle všecko.“

Dolil jsem nám další rundu. Ani sem to nemyl. Došlo mi, že vlastně vůbec nemluvil z cesty, mluvil o něčem, co je nám tu blízký všem. I mně. Tak strašně blízký, že už nám to vlastně nedotejká. A to asi právě hlavně mně. Jediný, co sem mu na to moh dál říct, bylo něco o dalších panácích. On jenom kejvnul, naznačil, že teď je to prej na něj, a když sme to do sebe doklopili, už jenom podotknul: „Stejně neutečem.“ Pak sme byli ticho. Ještě hodně podobnejch koleček ticho.

K.

K.

...

,