Self-art a generace uživatelů nových médií

V poslední době se stalo zvykem prezentovat self-artová díla na sociálních sítích i výstavách prostřednictvím foto a videozáznamů. Rozhodně se nepovažuji za nostalgického staromilce, ale přesto chci krátce vybídnout publikum k diskusi na toto téma.

Rád bych jako příklad za všechny, zmínil fotografie uměleckého díla „Mojčák.“ (*1987-?) Na nedávné vernisáži, spojené s veřejnou dražbou v plzeňské kavárně Jabloň, jsme měli 5. 2. 2016 příležitost shlédnout a zakoupit kvalitně řemeslně zpracovaná vyobrazení umělce-díla v různých životních situacích. Některé fotografie zachycovaly niterné detaily Mojčákova života dokonce formou jistého příběhu, který pozorovateli dával nahlédnout pod pokličku této složité self-artové osobnosti. (např. „Dal jsem si půlku“ a „Dal jsem si celýho.“) Jiné zase rozkryly jemné nuance jeho vztahu k zaběhnutým společenským hodnotám, penězům a sportu: za všechny tyto bych rád vyzdvihl „Úplné selhání“ a „Poslední zápas.“ Horlivý zájem přítomného obecenstva o dražbu konkrétních kousků jako by potvrzoval, že je všechno správně. Je tomu ale skutečně tak?

Vybízí se srovnání se základními díly učebnicového self-artu, tedy návrat ke kořenům. V našem prostředí hovoříme hlavně o osobnostechčeského undergroundu (I. Jirous, E. Bondy), ve světě samozřejmě o poválečné době v zámoří (N. L. Cassady).

Čím jsou si tato klíčová díla podobná? Odpověď je podle mého názoru nasnadě – bez výjimky obsahují výrazný prvek tvůrčí spontánnosti, dovedený až do takové hloubky, že si uměleckou hodnotu své tvorby neuvědomovali ani samotní autoři-díla. K autentické komunikaci mezi umělcem-dílem a divákem bylo tedy vždy potřeba blízkého osobního kontaktu, až přátelství, naplněného sdílením syrového vnitřního prožitku ze strany umělce-díla a pronásledované stínem jeho dočasnosti. (Srov. vztah Kerouac – Cassady a další.)

Po tomto výkladovém okénku se nyní vraťme zpět ke zmiňované sérii uměleckých fotografií Mojčáka. Může být fotografické vyobrazení uměleckého díla v tomhle případě považováno za umění? Nestává se tak pokus vybočit se zaběhlých self-artových škatulek opět jen platónským vyobrazením obrazu? Co by na to řekl Mukařovský? Zaslechl jsem na vernisáži komentář, že jde o zprostředkování tohoto druhu umění širšímu publiku za účelem ocenění obecné estetiky jeho osobnosti.

Počkejme přece – to je ale v kontrastním protikladu ke všem původním myšlenkám self-artu: self-art přece neznamená jen „správně kompozičně umístěný feťák a ožrala,“ self-art je autorem, dílem i zároveň nosičem příběhu sebe a své generace. Sám autor-dílo ale nebyl na výstavě vůbec osobně přítomen, dokonce se ani nenachází na některých snímcích! (jmenovitě polo-odbornou kritikou oslavované „Úplné selhání.“) Je od nás vůbec morální právě Mojčáka, který je v současné tvorbě unikátní právě svou autenticitou, jej o ní takhle násilím připravit?

Musíme se tedy ptát – jsou fotografie Mojčáka jen slepou uličku vývoje self-artu, nebo se ve slepé uličce složité zprostředkovatelnosti zážitku nyní nachází celý proud? Zvládne tento problém mladá generace autorů vyřešit? Nebo se od celého směru už jen očekává, že vystoupí z podzemí, ospravedlní se před nejširší veřejností a následně zanikne?

Floutek

Floutek

Plzeňský Floutek - básně, povídky, reportáže a všemožné další texty plzeňské alkoholové pseudocelebrity.

,