Síla ironu

Povídka inspirovana hyperrealismem.

Místnosti dominuje obrovské okno, skrze nějž prosvítají poslední paprsky slunce a dodávají sterilní šedi příjemně hřejivý nádech. Hranaté stoly v severském stylu, kancelářské židle i zátěžový koberec se plynule zabarvují do temně šedé s rudým nádechem a dokonce i fíkus v rohu přestává vypadat jako nezbytné oživení, ale jako samozřejmá součást interiéru. Do popracovního ticha se z haly ozývá tlumený zvuk vysavače, v moniotorech se odrážejí první lampy a fleky od kávy konečně splývají s texturou stolů.

Zároveň se změnami osvětlení se mění i intezita hluku. Zdálo by se, že lux pulzuje v líných intervalech přímo před dveřmi kanceláře, ale to jen proto, aby pak zesílil ve vzdálenějším koutě budovy.  Ještě než se místnost stačí ponořit do naprosté tmy, narušované jen světlem nočního města a blikáním zabezpečovacího zařízení, hluk v hale ustane. V dlouhých vteřinách ticha ještě vyniknou stíny vrhané plastovými přepážkami, šumění klimatizace i nezaměnitelné aroma osvěžovače vzduchu a inkoustu z kopírek. Pak konečně zavržou dveře.

V záři halogenového světla se nejprve zhmotní drobná ženská ruka a stiskne vypínač na stěně. Původní, zklidněná atmosféra, se v ten moment změní zpátky v pracovní prostředí. Struktura koberce přestává  být jednolitá, je narušená útržky papírů. Odrazy lamp na monitorech mizí a nechají vyniknout  šmouhám, flekům a dalším nedokonalostem. Dveře se otevřou dokořán a stín změní ve stárnoucí baculatou ženu. Ta se jen otočí pro lux, přetáhne jej svižně přes práh a dá se do práce.

Do lomozu přístroje vlní povadlými boky a pobrukuje známou písničku. Na svůj věk při tom už poněkud nepatřičně prohýbá pozadí a natřásá faldy rýsující se pod květovanou zástěrou. Její pohyby však naplno vyniknou až když dokončí práci s vysavačem a začne otírat plochy. Ačkoliv není nijak půvabná, navíc padesátku jistě překročila, její křivky a živost zvláštně kontrastují s hranami zařízení. Když její buclatá ručka přejede přes okraj stolu, zdá se, jakoby mu na tu chvilku propůjčila barvu svých nehtů i dynamiku klepotající se kůže v předloktí. Když proplouvá mezi přepážkami, opticky je oživuje a kromě hadru, který sbírá nečistoty, nechává v mokré stopě odrážet vzor zástěry a rytmus svojí práce.

Podobně stráví žena svůj čas v místnosti až dokud není všechno zařízení dokonale čisté a všechny koše vynesené. Venku mezitím dávno zmizely všechny příznaky soumraku a na oknech se díky tomu objeví zřetelné fleky. Těžko říct, zda by si toho žena všimla, kdyby zrovna nebyl den, ve který okna běžně myje, ale když na ně pohlédne,  její vlnění na krátkou chvilku ustane. Jistě právě spatřila dva zřetelné otisky dlaní a neurčité šmouhy okolo. Rozhodit se ovšem nenechá. Odnese nepotřebné vybavení zpátky do haly a vrátí se s jiným hadrem, stěrkou a Ironem.

Nejprve opatrně poodsune fíkus a překážející židli. Její tvář se při tom odráží ve skle tak milosrdně matně, že se sama na sebe usměje a odhalí večerní ulici i svoje nejhlubší vrásky. Z přilehlého stolu sebere Iron, který na něj spolu s dalšími proprietami položila a hojně jej nastříká na skla. Namodralé kapky stékají po jejím vrásčitém odrazu a to ženu ještě více rozveselí. Elegantním pohybem sebere ze stolu hadr a začne leštit podivnou šmouhu před sebou. Místo toho, aby otisky rukou zmizely, podaří se jí jen vycídit jejich nejbližší okolí. Rozmazaný obličej se přez ně ale nepřestává usmívat, naopak zvolna nabývá výrazu, jakoby žena naprosto přesně věděla, proč, kdy a za jakých okolností fleky vznikly.

Buclatá ruka opět propluje k modravé lahvičce a nanese její obsah na sklo. Bez toho, aby se jakkoliv změnil výraz její majitelky, začne ručka freneticky drhnout zamaštěné sklo. Tuk na rukou i zbytku těla se rytmicky klepotá a z okna začínají konečně mizet zřetelné stopy. Když se ženě podaří rozmazat alespoň otisky rukou natolik, že už se výhled na město jen souvisle mlží, nanese další vrstvu Ironu a dokoná svoje dílo.

Pak ještě jednou přestříká celé okno a setře jej stěrkou. To aby se ujistila, že po podivné mastnotě nezbude ani památky. Notujíc si další písničku posbírá nástroje ze stolu a vrátí se ke dveřím. Ještě naposledy zkontroluje stav oken i celé kanceláře, a když se jí na tváři promítne spokojenost, zhasne a zaklapne dveře. Z haly se ještě chvíli ozývá tlumené šramocení, ale v místnosti už opět šumí klimatizace a pokud tu má šeď ještě nějaký odstín navíc, pak je to jen teplo pouličních lamp zářících přes sklo, které před chvílí zmizelo.

K.

K.

...

,