U stočného kanálu

Dva muži, měsíčňané bez domova seděli na okraji velké stoky. Pozorovali, jak voda pod nimi pomalu padá do středového kanálu, který veškerou špínu odvádí pod povrch do recyklace. Muži jedli napůl rozlomenou bagetu a dívali se před sebe. Nacházeli se na samém okraji města, takže měli výhled na měsíční moře písku, šedavé hory s temnou oblohou a zářící zelenomodrobílou Zemi. Od veškerého vnějšího světa je však odděluje obří kupole, jediná jejich ochrana před vzduchoprázdnem a smrtícími paprsky z kosmu.

Jeden z mužů byl starší, druhý mladší. Oba to byli trhani, kteří žívají ze dne na den. Takoví, jakých je právě tato městská část plná. Zde jedině nemusí platit vzdušné, protože tento distrikt není veden oficiálně jako část města obytná či dokonce obyvatelná. Jednou za čas sem přijedou gendarmeři a všechny vyženou, ale lidé se sem stejně vracejí. Magistráty dobře vědí, že nezaměstnanost a z ní vyplývající problémy s bydlením jsou palčivým vředem pod pokožkou Lunopole. A proto ve stínu jejich peněz existuje právě taková čtvrť, jako je tahle. Kam se můžou uchýlit potřební, aby nepřekáželi v „hezčích“ částech měsíční megalopolis.

„Poslyš,“ osmělí se najednou mladší z mužů. „Někdo mi něco říkal, žes byl svědek znásilnění nebo co.“

„To je pravda. Je to tejden zpátky.“ odvětil starší.

„A kde to bylo?“

„V pátý gubernii, kousek odtud. Měl jsem tam bydlo v syntetickým parku, víš. No, už bohužel nemám, vykopli mě tamodtud den potom, co se to stalo. V souvislosti s jinym zločinem, během jehož vyšetřování mě náhodou našli, a kterej se tam stal tu samou noc, ale neměl s tím znásilněním co dělat.“

„A co to bylo?“

„Ale, zamordovali nějaký emzetko, Gliesana, myslim, když šel ten chudák z baru. Mezidruhový násilí.“

„Byla to nějaká sekta?“

„Asi jo.“

Chvíli mužové jenom tak seděli. Starší snědl ještě sousto a schoval zbytek bagety do kapsy svého gumového pláště.

„No a co teda ta holka?“

„Jaká…jo aha! No, o tu už se asi nikdo starat nebude. Stejně jako o toho chcípáka, kterej na ní vytáh tu kudlu. No, nakonec ho to stálo to nejdražší, co měl. Při močení si bude muset už navždycky sedat.“

„Cože…“

„No je to jak říkám. Holka utekla a ten drban přišel o čuráka. Při možnostech dnešního světa by mu laserem udělali novej, možná ještě lepší, než měl od přírody. Ale kdo si to dneska může dovolit, že jo.“

„A jak…jak…“

„Jak se to stalo? Chceš to fakt slyšet, hochu?“

„No…“

„No tak já ti to řeknu. Třeba to aspoň bude pro tebe poučení, že nemáš nikdy blbnout. Tak teda spal jsem v parku ve svým kutlochu. Byla už měsíční noc několikátej den. Podřimuju, už už se mi zdá sen o slavný Gravis Terzový. A já tak najednou slyšim, jak k tomu mýmu kutlochu ve křoví někdo jde. Někdo se prodírá tím houštím a klopýtá přes odpadky, až dojde k tomu mýmu plácku, kterej je tak trošku osvětlenej od pouliční lampy, takže je i maličko vidět. Podle postavy to byl určitě chlap, do ksichtu jsem mu ale neviděl. A taky to byl určitě člověk, protože smrděl jak psí kšíry. No, on prošel kolem mě, aniž by si mě byl všimnul. A já začal zase trochu uklimbávat. Nestihnu ale ani pořádně zabrat a už se do mý houštiny zase někdo valí. Zatajím dech a koukám na dvě siluety, blížící se skrz větve ke mně. Ta první jde nějak divně, jako kdyby klopýtá. A ta druhá jde úplně těsně za ní. A když dojdou na můj plácek, tak poznám, o co jde. Je to ten chlap, co prošel kolem mě prve. A vede si kamarádku, kterej tiskne na krk lesklou kudlu. Ten mizera na holku něco sykne a ona se začne pomalu svlíkat, opatrně, protože má jistojistě pocit, že jí každou chvíli projede nůž krkem. Nějak se asi líp natočila do světla, protože jsem poznal, že je to Siriánka.“

„Takže to nebyla normální holka, ale Siriánka!“ přerušil ho najednou mladý. Když viděl, jak starému naběhla na krku žíla, došlo mu, že šlápl do vosího hnízda.

„Byla to normální siriánská holka, ty hlavo! Šla odněkud, nejspíš z práce, nejspíš domů. Když na ní v tmavším koutě parku vyskočil ten hajzl a pohrozil jí, že jí podřeže. Možná si dokonce myslel, že je to lidská holka. Podle siluety je nerozpoznáš, vypadaj fakt jako lidi, jenom menší. Až na světle vynikne ta nazelenalá kůže a velký oči. A ty šupiny, co mají místo vlasů, schovávají většinou pod čepicí nebo pod parukou. Však to znáš.“

Mladší se zamyšleně zeptal:

„A…a siriánky mají taky…tu? Jako naše ženy?“

„Jo, mají. A teď už mě nepřerušuj a poslouchej. Je to ještě zajímavý. Ona se teda tak svlíká, zatímco chlap si začíná volnou rukou dráždit ten svůj oud. Přes gatě. Holka něco plačky drmolí, zatímco si pomalu sundává i svršek. Jakmile chlap zahlídne jenom kousek toho jejího nazelenalýho prsa, vezme jí za tričko a trhne, napůl to z ní serve a povalí jí na zem. Je nadrženej jako čokl, normálně se na ní vrhne a rozepíná si kalhoty. Neměl to asi vůl dopředu moc vymyšlený. Jednou rukou mu to nejde, a tak jí dá povel, aby mu ty gatě sundala. A ona, pořád ten jeho nůž na krku, mu rozepíná pásek, pak rozváže i šňůrku kalhot a začne mu je sundávat. Třese se a pořád vzlyká, zní to, jak kdyby ho prosila. A z chlapovo kalhot najednou jako prkno vystřelí ta jeho krví nalitá kláda. A on na ní prej „kuř mě.“

„Ou…“ hlesl mladý, když to slyšel. Starší zvedl chápavě obočí a pokýval hlavou.

„Jo, byl to docela kaskadér. Nicméně Siriánka měla pořád nůž na hrdle, dovedu si představit, že byl ostrej jako břitva. A tak pomalu vložila tu špinavou věc do tý svojí rozkošný pusy a začala jemně jezdit sem a tam. Nejspíš to chudák znala jenom z vyprávění nebo z nějakýho videa. On na ní prej „přidej ruku“ a „druhou mi laskej koule“, no prostě byl na ní náročnej kretén. Holka začala brečet, tak jí uhodil. Ona vzlykala dál. Tak jí zvednul za ruku a málem jí pak tím svým ptákem zadusil, jak jí ho soukal do pusy. Rozkuckala se, chudák.“

Mladší najednou staříka přerušil.

„A proč jsi nic neudělal? Ty, takovej milovník emzáků.“

Starší se na něj podíval a chvíli mlčel. Mladší se na něj v očekávání odpovědi také díval. Jako by tajně tušil, že se na něj starší rozčilí, zbrunátní a začne křičet. Ten ale v klidu řekl:

„Je mi sedmdesát, kamaráde. Jsem nemocnej vším, čím chlap měsíčňan bez domova může bejt nemocnej. Ten hovado chlap byl evidentně docela při síle. Voni se totiž ty Siriáni nezdají, jsou maličký, ale díky tý vyšší gravitaci, co tam mají, jsou to docela siláci. Takže musel mít ten chlap docela páru, aby tu holku zpacifikoval. No a já? Kdybych ho uhodil, ublížím si víc já, než abych jemu způsobil nějaký trauma. A zas takovej psycholog nejsem, abych ho nějak přesvědčoval. No…když ho to už přestávalo bavit, tak jí zas povalil na zem a donutil jí, aby si klekla. Přitáhnul jí k sobě a chtěl jí ho tam nasoukat. Nešlo mu to. Jak jsou ty siriáni malý, mají prostě i malý ústrojí, jestli mi rozumíš. My lidi jsme oproti nim úplný koně.“

Starší se odmlčel a zašátral v kapse. Našel krabičku od cigaret a do ruky si z ní vysypal tabák. Pak odněkud vytáhl papírek a začal si balit cigaretu. Pokračoval v hovoru, zatímco mladší ho mlčky napjatě poslouchal.

„Nakonec se tam dostal. Bylo na ní vidět, že jí to bolelo a jeho kurva taky. Nevim, proč si ten pitomec vybral pro takovou hnusárnu zrovna siriánský děvče, maličký, nevinný. Mohlo mít jednou pěknej život.“

Mladší ho přerušil.

„A proč by nemělo mít i dál?“

„Nu, tak holka se z toho bude muset vzpamatovat, a to jí zabere nějakej čas. Tohle se stát mně, tak se z toho nevzpamatuju jenom tak. Dost možná začne holka i chlastat. No, a protože tady na Měsíci originální siriánskej chlast neseženeš, bude pít ty náhražkový patoky, nebo rovnou starou dobrou lidskou vodku, která je ještě levnější a smaže všechno. Ale možná se pletu, třeba se holka postaví na nohy rychle.“

Oba chvilku mlčeli. Jenom starší tiše potahoval ze své cigarety.

„No a dál?“řekl mladší.

„Chceš to slyšet až do konce? No dobře. Tak víš co, holka vzlykala, on přirážel a funěl u toho. Ona se trošku uklidnila, jenom vždycky hekla, jak do ní zezadu narazil. Mně jí bylo líto, nejradši bych ho byl něčim praštil a že jsem v tu chvíli měl nejlepší šanci. Ale to jsem v tý chvíli nepoznal. Holt člověk se i ve stáří učí nový věci.“

Starší naposledy potáhl z cigarety a zahodil ji dolů do hluboké stoky. Oba muži pozorovali nedopalek, jak se velmi, velmi pomalu snáší vzduchem ke dnu stoky. A starší se jal pokračovat.

„A pak se to stalo.“

Mladší zpozorněl.

„Ležím a koukám na to dílo zkázy a najednou chlap strne v tom svým pohybu, našponuje se jak kotevní špagát…a začne řvát jak raketa. Holka se zvedne a začne zdrhat, ještě cestou stihne sebrat ty svý úzký kalhoty. Zmizí ve křoví. A já vidim, jak se chlap zvedá, pořád ještě křičí hrůzou. A když se otočí směrem ke mně, vidim, že má místo toho svýho čuráka jenom krvavej pahýl. Do hajzlu, zasranej krvavej pahýl, až mě z toho zabolelo. V tu chvíli mi bylo docela líto jeho. Bylo na něm vidět, že vůbec neví, co má teď dělat, hledá po zemi svůj penis, ale holka mu s ním utekla. On se chytal chvíli za hlavu, chvíli za ten pahýl, až ho napadlo, že poběží za ní. Tak, jak byl, s rozepnutýma gatěma, se rozběhnul směrem, kam utekla.“

Mladší jenom seděl s otevřenou pusou. Starší ho pokáral:

„No moc na mě nečum, je vidět, že víš hovno, co jsou Siriánky zač.“

„Nevim o nich nic, jenom je vídam na různejch místech.“přiznal mladší.

„A to je právě vono, kamaráde. Ty pořád koukáš na někoho, koho vlastně vůbec neznáš! A víš o nich jenom to, co ti někdo poví, nebo když si nejčiřejší náhodou někde přečteš nějakou poloviční lež. A proto vůbec nevíš nic o tom, jak vlastně takovej Sirián vzniká.“

Mladší mlčel, čekal, až starší bude pokračovat ve svém výkladu. Když se stařík nabažil nastalého ticha, pokračoval.

„Siriáni můžou mít potomka jenom jednou za život. A jenom jednoho. Kompenzujou to tim, že rychle dospívaj, stejně jsou ale ve srovnání s našima počtama vlastně ohroženej druh. Zárodkem toho potomka není nic jinýho, než siriánskej penis. Samice má v pochvě kusadla, kterýma ho během pohlavního styku odkousne, aby ho vtáhla do sebe. Z toho penisu se pak začne vyvíjet samostatnej novej Siriánec. Možná se mě chceš zeptat, co se všema těma „použitýma“ chlapama a ženskýma. Nevim, co se s nima děje. Bylo by zajímavý zjistit, kolik Siriánů v něčím sousedství nemá penis. Nepoznáš to na nich jinak, než že to na vlastní oči uvidíš.“

„Tak to jsem vůbec nevěděl, takovouhle věc.“

„Protože seš slepej a hluchej, proto. Většina lidí je. Však o nic nejde, jsou to přece jenom emzetka. My se ale budeme setsakra divit, až nám ty emzetka přerostou přes hlavu. Díky tomu, že o nich nic nevíme. No ale jiná věc je – co teď ta holka? Že se nervově zhroutila, to je jasná věc. Ale za pár tejdnů se jí narodí něco, co nebude ani Sirián, ani člověk, a dost možná to bude mrtvý. Takže její jediný dítě, který v životě bude mít, bude buď bastard, nebo nic. Osobně si myslim, že by pro to děcko bylo lepší, kdyby se narodilo mrtvý. Život mezidruhovýho bastarda v dnešní společnosti není vůbec jednoduchej. Ani život obyčejnýho člověka není jednoduchej, vždyť se na to podívej.“

Mladší, dívaje se dolů do stoky, odvětil:

„To máš pravdu.“

„Ale ty, kluku, ty kdybys chtěl, to ještě někam dotáhneš.“

„Myslíš?“

„Musíš jenom věřit. Podívej se třeba na mě. Já jsem dost nevěřil a jak jsem dopadnul. Za celej život jsem nevytáhnul paty z Měsíce, na Zemi koukám pořád jenom zdálky. Teď už pro mě není naděje žádná, ale dřív byla, kamaráde, dřív byla. Jenom já jsem jí neviděl. Holt člověk se pořád učí. Půjdeš se se mnou vykoupat?“

„Jo, pojďme.“

Oba bezdomovci vstali a z betonového okraje skočili dolů do stočného kanálu. Pomalu se snášeli dolů, používajíce svých gumových kabátů jako improvizovaných padáků. Dopadli dolů ke stoce, která se pro dnešní den měla stát jejich lázní.