UČITEL ZA ODMĚNU – SYNERGIE

UČITEL ZA ODMĚNU

EPIZODA III

SYNERGIE

V dusném vzduchu učitelských kuloárů visí spousta důležitých vykřičníků. Jedni řeší bačkůrky, druzí zákopovou válku mezi „línými“ a „pilnými“ učiteli, jiní zas klnou na „hloupé“ děti ve školách… Myslím, že moje příspěvky dost možná zapadnou, protože v nich neexperimentuji s těmito vznětlivými látkami. Ale třeba si moje příběhy někdo rád přečte na odlehčenou, třeba se někdo usměje. Nemyslím si, že bych dokázal roztínat velké gordické uzly výchovy a vzdělávání. Víc než bačkůrky a zákopovou válku řeším to, jak sám přežít ve výchovně-vzdělávacím procesu jako důležitá osobnost, tj. osobnost učitelská.

Tahle kapitola se jmenuje Synergie. Proč? Je to princip, ve který věřím a který se mi už víckrát v životě osvědčil. Synergie znamená, lidově řečeno, dělat jedno s druhým. Jeden mudrc řekl, že největší umění je rozpoznat podobnost. Analogii. A to je to, co mj. vnímám jako synergii.

K učitelství jsem se dostal za různých okolností. Vlastně omylem, jak už jsem psal. Když jsem chodil na pajdu, nebyl jsem si jistý, jestli vůbec chci učit. Dokonce jsem na otázku – „Co budeš dělat po škole?“ – odpovídal: „V nejhorším učitele.“ Celkově vzato, učit se mi spíše nechtělo. Moje původní zaměření je jiné. Bylo mi šestnáct, když jsem prvně přičuchnul k filmovému a fotografickému řemeslu (prostřednictvím svého táty, díky mu za to), a netrvalo dlouho, aby mě polapilo taky divadlo (které miluju odmalička, a to hlavně díky babičce, která mne tam vodila). Než jsem se stal kantorem, dělal jsem v divadle kdeco. Vystřídal jsem se taky na různých pozicích v „malé filmařině“ – od klapky, bedňáka, runnera, švenkra či ostřiče, přes mikrofonistu, zvukaře, kameramana, střihače až k režisérovi a producentovi nezávislého filmu (můj krátký film Bez keců měl směšný rozpočet 20 000 Kč, zhlédnout lze zde).

Zpočátku jsem měl strach, že nebudu schopen s dětmi komunikovat. Ano, bál jsem se dětí. Zní to vtipně, že? Důvody jsou k tomu prozaické. Jednak hraje roli to, že si kolikrát nerozumím s lidmi obecně (možná taky znáte ty chvilky, kdy jste cizí mezi svými, nebo naopak svoji mezi cizími), jednak mám pořád před očima ty učitele a učitelky, kteří nám díky svému chování byli ve škole akorát pro smích, takže nás nic nenaučili. Tím jsem se opravdu nechtěl stát. Samozřejmě jsem taky dumal nad tím, co si o učitelích šušká společnost. Ve vzduchu visela fáma „pajda jako poslední možnost“. Nechci však upevňovat zažité stereotypy o školství. To činí jiní celkem zdatně.

Já jsem záhy poznal, že učitelství je skvostné, plné výzev, barevné, zábavné, náročné, ale hlavně smysluplné (a okolí se na vás jako na učitele dívá jinak, o tom budu psát později). Taky je to povolání plné zajímavých lidí, se kterými se vždycky rád potkám a sdílím s nimi – hlavně zážitky a zkušenosti, ale velmi rád třeba i jídelní stůl nebo nocleh. (Mám to štěstí, že se dvěma inspirativními bytostmi sdílím kabinet a s jednou takovou inspirativní dušičkou jsem začal sdílet život.)

Musím říct, že mě učitelství hrozně baví a zároveň dost vyčerpává (#zacinajiciucitel). Vím taky, že vždycky zůstanu věrný divadlu a filmu. Dobré je, že se s tím učitelství může velmi dobře doplňovat. Myslím, že už mnohem dříve než od Velkého Influencera se poukazovalo na využívání divadla ve škole. To je myšlenka, se kterou jsem nastupoval i na SPŠ stavební v Plzni, kde teď učím (a doufám, že ještě dlouho budu).

Když jsem šel prvně do školy, měl jsem strachu dost. Nebudu lhát. V takových chvílích (a nejen v nich) se držím pravidla, že je dobré hledat to, co je člověku povědomé. Od počátku svého kantorského působení se snažím nacházet záchytné body, o které bych se mohl opřít. Hledám podobnosti. Nejvíce právě s divadlem, protože moje kroky do kantořiny vedly z rekvizitárny Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde jsem se živil během studia pajdy. Plzeňskému divadlu vděčím za svůj život, jaký je, to bych rád zdůraznil. A ponesu je proto vždycky hluboko ve svém srdci.

Kdesi ve skrytu duše jsem tušil, že škola je vlastně svého druhu divadlo. Můžete s tím souhlasit, nemusíte. Ale považte. Jeden moula předvádí před ostatními, co dovede. Je to vlastně taková divadelní komedie. Nebo tragédie. Záleží na provedení. Teď to samozřejmě schválně přeháním. Ale spoustu společných bodů přece škola s divadlem vykazují. Jak nám říkal magistr Černík – škola a divadlo mají stejnou charakteristiku v tom, že obojí je „vespolné jednání postav“. Otázkou samozřejmě je, jestli osoba učitelská bere žactvo „pouze“ jako svoje publikum, nebo jako týmové partnery (točili jsme s magistrem Černíkem rozhovor v rámci dokumentárního filmu o OSR, zhlédnout jej lze zde). Ve jménu pedagogického konstruktivismu je samozřejmě žádoucí ta druhá varianta. Přiznávám se však, že tu první si někdy také neodpustím. A jsem rád, když jsem u toho žákům pro smích (v pozitivním smyslu slova).

To je samozřejmě ten nejdůležitější styčný bod školy a divadla. Které jsou ty další? Třeba přítomnost jeviště ve třídě. U nás na SPŠ stavební máme to štěstí, že ve třídách jsou staré dobré katedry, tj. vyvýšené stupínky u tabule. Samozřejmě se nenacházím při výuce jen tam, ale pomáhá mi to, protože mi to připomíná divadelní jeviště. S oblibou říkám, že kde je katedra, tam je svět ještě v pořádku. Další analogie jsou třeba rekvizity. Jako bývalý rekvizitář vnímám všechny více či méně drobné předměty ve svém okolí jako rekvizity. Baví mne nosit rekvizity do výuky (knížkami počínaje, středověkými zbraněmi nekonče). Výuka se tím může ozvláštnit podobně jako divadelní představení. Náš kabinet jsem pomalu začal přetvářet na rekvizitárnu. Přečtěte si Jak se dělá divadelní hra od Karla Čapka a poznáte, zač je toho rekvizitárna. Mohu s vděčností potvrdit, že se toho od dob Karla Čapka moc nezměnilo. A já bych byl rád, kdyby byl náš kabinet v podstatě takovým kabinetem kuriozit, kam se dá lidi i zvát.

Nakonec člověk zjistí, že lidi jsou to, co je mu nejpovědomější. Študáci a kantoři, kteří jsou lidé jako já. Se svými potřebami, emocemi, nemocemi… A stejně jako jsou v divadle figury nejrůznější, i do školy se promítá nejširší spektrum společnosti lidské. To je to, co pro mne při úplném začátku hrálo největší roli. S postupem času si uvědomuji, že důležité je v první řadě přemýšlení v souvislostech. Jedno s druhým. Je to přirozené. Však i DNA jsou dvě spirály s jednou osou (protože dvoušroubovice je stabilnější než samotné řetězce, může se rozmnožovat a napínání do všech stran ji tak snadno nerozdělí).

Mám rád citáty. Citáty považuji za lahodné Zutaten (čti cutátn, německy přísady) dobrého textu. V souvislosti s tím, co jsem napsal výše, bych si závěrem dovolil citovat knihu Hovory s Janem Masarykem Viktora Fischla, se kterou jsem se prvně seznámil prostřednictvím hudebního tělesa B-Complex a Jana Wericha:

Vy víte, že jsem neroztrhal moc podrážek cestou do kostela a kalhoty nemám na kolenou moc prošoupané od klečení. Ale na jedno jsem vždycky věřil, že nás ‚pánbůh‘ udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý, jeden je krásný, (jako vy a já), anebo poďobaný od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne, a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou, no. Jinými slovy všichni jsme smrtelní. I nesmrtelní. Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život. Nikdo si nikdy nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná že toho má víc v makovici, možná že nosí lepší košili, možná že má fortelnější ruce, možná že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc, tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenomže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti lidi, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí. A to platí pro všechny. … Někdy si myslím, že jsme udělali velikou chybu, když jsme nechali o svobodě mluvit jen básníky a táborové řečníky. Básníci nedefinují věci moc přesně. A už vůbec nedefinují věci jasně táboroví řečníci. O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. Děti se měly učit o svobodě ve škole docela vědecky. Tak jako se učí číst a psát a počítat. A měl to být povinný předmět. Náramně povinný, každý den. A měli jsme je učit, že svoboda není jenom takové to láska – páska a vlasť – masť, že to není jenom básnické volání po křídlech. Měli jsme je učit, jaký je rozdíl mezi skutečnou svobodou a anarchií. Jak svobodu je vždycky třeba spojit s kázní. Jak každý může dělat, co chce, jen pokud nešlape přitom sousedovi na kuří oko. Jenže s lidma je těžko. Dovedou si věcí vážit plně, jenom když je na chvilku ztratí. To platí o svobodě zrovna tak jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády a nepoloží vám revolver mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát a říkat a učit, tak nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát a říkat a učit, čemu sám věříte.“ (FISCHL, Viktor. Hovory s Janem Masarykem)

Ptr Pnk

PŘÍPISEK: Ještě jsem zapomněl dodat, že jsem nosíval do výuky svazek klíčů. Učitelův atribut je svazek klíčů. 🗝🔑 Však dobrý učitel odemyká cestu k vědění. Jenže já jsem tehdy na praxi neměl žádné klíče od školních dveří a nosit klíče od bytu mi přišlo směšné. Tak jsem si vypůjčil jeden pořádný svazek v divadle, kde je klíčů přehršel. Sice ty klíče k ničemu konkrétnímu nebyly – jenom pro parádu – ale svazek to byl vpravdě kastelánský. Nikdo, kdo to nezažil, nemůže popsat ten pocit, když odkládáte svazek klíčů na katedru. ❤️ Teď už nepotřebuju kašírku. Jsem učitel level 1 a jako takový mám své první dva klíče – od kabinetu a od sborovny.