Úhel pohledu

„Jak se natřásá, nakrucuje! Proboha, copak tímhle může někoho zaujmout? Nedívejte se na ni… na děvku,“ pomyslel si a sklopil pohled zpátky ke sklenici. O tom, jak ho pohoršuje pokřikování na vnadnou servírku se ale nezmínil. Předstíral, že se ho to netýká a dál pozoroval dění. Střídavě sledoval chichotající se obsluhu, oplzlé pohledy kolegů a stékající pivní pěnu. Už atmosféra zamlženého baru ho neskutečně pohoršovala, ale když už Karla konečně povýšili… Nemohl odmítnout. Musel se alespoň chvíli zdržet. I bez toho měl problém do kolektivu zapadat a ani ty věčné “povinosti” už mu nikdo nevěřil. Mohli ale vybrat jiný podnik! Copak je na místě aby se zahazovali po takových pajzlech? Dýchat se tu nedá, točí pod míru, jídla aby se člověk bál a ještě ta cuchta, jak se na něj přihlouple šklebí! Chichotá se jako kdovíjaká školačka! Přitom má třicítku dávno za sebou a jestli si myslí, že jí vemena trčící z výstřihu zajistí vyšší spropitné, je tu vážně na omylu. Alespoň na něj to tedy neplatilo! Její chování, vrstvy líčidel a rozklepaná kůže v místech, která původní umístění stěží předstírala, ho rozpalovaly do běla. Snad nebyla úplně ošklivá. Trochu starší možná, ale čím starší dáma, tím spíš by v sobě měla mít zralý půvab. Měla by se umět chovat. Umět se oblékat. Naučit se důstojnosti. Copak je opravdu možné stát o takovou couru?

Kolegové jeho názory zjevně nesdíleli a servírku dál pošťuchovali peprnými poznámkami. Ti otrlejší ji zkoušeli plácat po zadnici, lehce osahávat nebo zvát na drink. Sem tam houkli i na něj. Nesmělý výraz a občasný pohled na zvrásněný výstřih naštěstí nezanechával pochyby o jeho orientaci. Přesto byl přesvědčen, že do několika minut zmizí. Společenskou povinnost už vesměs splnil a neměl nejmenší potřebu snižovat se k zábavě, jakou se mu teď spolupracovnící snažili vnutit. Všichni si mysleli, že se jen stydí, že jen jeho uzavřená povaha je příčinou jeho staromládenectví, ale skutečnost byla úplně jinde. Cítil nepředstavitelné pohoršení dnešním světem, úpadkem společnosti, ponížením žen do pozice obyčejného zboží. Nebyl schopen pochopit, jak může být přitažlivé něco, co se s chutí chová jako kus hadru. Nebyl schopen přistoupit na fakt, že pokud se ten kus hadru spustí s kýmkoliv, mohl a dokonce by se měl sám připojit. Nechutné! Všechny hodnoty ztratily smysl. Nikdo už není schopen chovat se k ženám s respektem. Očekávat jejich oddanost? To už vůbec ne. Přirozenou oddanost. Přirozená cudnost, pokora, věrnost, všechno tohle dávno zmizelo. Rozplynulo se to tak důkladně, že už nemůže ani veřejně přiznat, jak moc se mu z toho zvedá žaludek. Měli by ho za blázna. Nedokázali by pochopit, proč nepřijímá něco, co se mu tak lehce nabízí – prý alespoň z legrace. Z legrace! Jak si vůbec může užít takovou prohnilost! Ani oni, ani servírka se stejně nakonec k ničemu nezmůžou. Nemají na to. Nechtějí. Předstírají.

Dopil poslední kapky zvětralého piva a znovu, snad naposledy, si prohlédl bar i společnost. V šedavém dýmu proplouvala postava už dostatečně upravené servírky, kolegové se horečně předháněli v narážkách a na jeho přítomnost začínali pomalu zapomínat. Usoudil, že není nutné dále setrvávat. Pokusil se o trochu milejší výraz a ledabyle mávnul rukou k vilné siluetě. Klepotající se výstřih se znovu zhmotnil před jeho obličejem a žlutý úsměv podtržený rtěnkou spočítal útratu. Snažil se působit maximálně asertivně a maximálně unaveně zároveň. To poslední co chtěl, aby na něm bylo znát, bylo právě ono zhnusení, které celý večer prožíval. Nepochopili by to. Neznají Mariku. Ta je jiná, úplně jiná. Tenhle svět ji ještě tolik nezasáhl a pokud jí pomůže, snad dokáže i zbytky její zkaženosti nadobro vymazat. Už aby byl s ní, už aby jí mohl vyprávět o tom, jak jedině ona je schopna odolat těm nejnižším svodům, jak jedině ona si může zasloužit jeho pozornost.

S posledním pohledem k rozhihňané couře a zamumláním do stolu se rozloučil. Na ostatní jen mimoděk mávnul a posbíral kabát, aby se vydal do nočních ulic. Snášející se mlha, chlad a minimum kolemjdoucích už slibovali konec podzimu. Nahrbil se tedy a ve snaze uchránit tělo před prvními mrazíky vyrazil směrem, kterým tušil noční spoj. Za normálních okolností by byl touhle dobou dávno doma. Teď se ale místo toho protloukal světem, kterým přes den pohrdal. Byl dostatečně znechucen zážitky z baru, takže pochybné existence, děvky i bezdomovce přešel jen s překvapivě malou mírou opovržení. Nechtěl se jimi dál zabývat. Věděl, že on tak nikdy neskončí, že je schopen odolávat natolik dokonale, aby s Marikou vytvořili ideální pár. Nepředstavitelně se na ni těšil. Věděl, že na něj čeká. Byl naprosto přesvědčen o tom, že až ona jej pochopí. Jedině ona jej pochopí! Všichni ostatní už to vzdali, nechali se pohltit…

***

Možná už spí. Ale třeba si zařinčení klíčů všimla. O tichý příchod se vlastně příliš nesnažil. Proč taky? Marika se na něj přece těší. Chápe, že musel zapít kolegovo povyšení a ani by ji nenapadlo podezřívat jej z flirtu s nějakou courou. Respektovala ho, obdivovala jeho způsoby, věděla, že jedině jemu na ní opravdu záleží. A pokud se nenechá stáhnout, může si jeho zájem zasloužit i nadále. Šel nejdřív do kuchyně – ráda počká. V klidu vypil sklenici vody a několik minut si užíval prostý fakt, že tady, doma je konečně všechno normální. Na tváři se mu dokonce objevil tenký úsměv. Pocit uspokojení nepřebil ani pohled na neumyté nádobí. Však ona se naučí, časem svou roli pochopí, s jejím potenciálem přece není kam spěchat. Dopil, položil sklenici, svlékl kabát a zamíříl zpátky do chodby ke skříňce s klíči. Se šťastným výrazem a masivním svazkem se pak vydal zpátky do kuchyně. Cestou rozjařeně pohazoval změtí kovu a falešně pobrukoval podivnou melodii. Snažil se cinkat do rytmu, ale jeho hudební sluch shodil umělecký dojem tak, že by člověk jen těžko hádal, že k sobě ty dva zvuky patří.

Před dvěřmi na konci místnosti se zastavil. Pozpěvovat si nepřestával, ale snaha o rytmické cinkaní se plynule změnila v pátravé, chaotické tóny. Pořád nespěchal, dával si na čas. Věděl naprosto přesně, který klíč hledá, ale přesto bral jeden po druhém, s úsměvem si každý prohlížel a pomalu přesouval z jedné strany svazku na druhou – tak dlouho, dokud nedošel právě k tomu, který měl původně na mysli. Naposledy si povzbuzeně zařinčel, sevřel v ruce mosazný klíček a za neustávajícího pobrukování odemkl. Ještě stačil rozsvítit skomírající žárovku a vydal se dolů po schodech. Než sestoupil k dalšímu vypínači, několikrát v pološeru klopýtl. Normálně by ho neschopnost trefit všechny stupně podráždil, dnes byl ale v tak dobré náladě, tak se těšil, že jen přidal na hlasitosti popěvku. Nakonec se mu podařilo rozsvítit i na konci schodiště a v navlhlém chladu se mu opět otevřel pohled na drobné děvče. Čekala ho. Věděl, že Marika ho nezradí. Nikdy to neudělala. Vždycky se poslušně choulila a se zájmem očekávala jeho příchod. Byla úžasná. Žádná jiná nebyla tak skromná a oddaná jako ona. Nikdy jí nic nechybělo, na nic si nestěžovala. Vždy, když k ní přistoupil se nechala pohladit, neodmlouvala. A přesto z ní čistota a pokora přímo čišely! Byla dokonalá. Tedy – jednou bude dokonalá. Ještě je mladá, ale pokud budou svůj vztah dále rozvíjet, má velikou šanci všechno pochopit.

Přistoupil k zaválenému uzlíku v rohu a pohladil jej po vlasech. Spokojený úsměv nespadl ani když děvče ucuklo, vyděšeně na něj pohlédlo a pokusilo se ještě více vmáčknout do hrubé zdi. Pro něj to však byl důkaz cudnosti. Nebyla jako ta děvka, která se mu nabízela v centru. Marika znala svou cenu, chápala, že se nemůže rozdávat na požádaní, věděla, že si nechce zahrávat a znala svou pozici. Ne perfektně, ale za poslední měsíc udělala neuvěřitelné pokroky. Když ji začal hladit znovu, už neuhla. V očích se jí pořád odrážel strach, ale nezhojené šrámy ji připomněly, jaký smysl má vzdor. S nadějí, že bude pár hodin klid a trochou štěstí dostane i něco zbytků, se přestala bránit. Rezignovaně zanechala uhýbání i křečovité snahy splynout s chladným zdivem. Vyzáblé ruce opatrně popustily sevření kolen a Klárka znovu přistoupila na podivnou hru.

K.

K.

...

,